Snažím se vnášet do situací, mnohdy velmi těžkých, které se mnou lidé sdílejí, klid a naději. Otevírat nové pohledy, další možnosti. Dokud to jde. A ono to většinou jde. Ale čas od času to osud zahraje jinak a naděje náhle nezbývá ani malé zrnko. V tu chvíli se slova, kterých jinak mívám dostatek, kamsi vytratí. A já se marně snažím nalézt jiná – ta, která by přinesla Útěchu.
Mám však pocit, že ať řeknu cokoliv, jsou to jenom banální věty a prázdné fráze. O tom, že čas vše zmírní a že život půjde dál a že nemůžeme všechno pochopit a změnit. A že ti, co odcházejí, stejně tak trochu zůstávají s námi. Napořád. Nic z toho v tuto chvíli nic neznamená. A tak se jenom s vnitřním povzdechem ponořím do ticha a tiše sdílím bolest, bezmoc a prázdnotu.
… a pak mi zase život ukáže svoji vlídnější stránku.
Otevírám web Genových klíčů a nacházím tam Svaté zaklínadlo útěchy.
Dovoluji si ho zkopírovat (odkaz při kliknutí na obrázek).
Někdy se z ticha vynoří další slova. A život přece jenom pokračuje dál.
