Zpátky doma z letošních rusavských pobytů. Ve svém časoprostoru, v tichu a prázdnotě, znovu žasnu, jak jsou každý rok jiné. A jak je každá skupina jiná. Rok MMXX si řekl o trojnásobnou dávku. Okořenilo ji líhnutí vážek v přímém přenosu, noční netopýří návštěvy, ťukot dančích kopýtek, rozprávění veverky, soví koncert a tančení dešťových kapek. A také zákusky, které se rozplývaly na jazyku (díky, Leni), tóny klavíru, které si našly cestu od uší k očím a tam se proměnily v slzy dojetí (díky, Jani). A také mnohé lidské příběhy, z nichž některé se poprvé odvážily ponořit do proudu slov. Hluboká sdílení, rozplynutí se v nekonečnosti, síla léčení, očistný pláč a uvolňující smích. Děkuji všem, kteří jste tu byli s námi.
Stejně jako vloni nechám raději místo slov, která mi v tuto chvíli chybí, promlouvat obrazy.
Stejně jako vloni s poděkováním té, co se dívá pouhým okem.
