Asi každý, kdo začne o životě více přemýšlet, narazí jednoho dne na téma jeho smyslu. Jaký je smysl mého života? Proč žijeme? Podle čeho máme žít? Jaký je smysl toho všeho? Tuhle otázku si nejčastěji klademe ve chvíli, kdy cítíme, že záměr svého života nenaplňujeme a smysl se vytrácí. Strach z absence smyslu života patří k jednomu ze čtyřech tzv. Existenciálních strachů,
o kterých jsem psala tady (podrobněji o tématu Svobody a Osamělosti).
Představte si šťastnou skupinu hlupáků zabraných do práce. Nosí cihly přes dvůr, jakmile je všechny naskládají na jednom konci, začnou je přenášet na opačný konec. Tak se pokračuje bez přestávky každý den a každý rok. Jednoho dne se jeden z bláznů zastaví na dostatečně dlouhou chvilku, aby si stačil položit otázku, co to vlastně dělá. Jaký má přenášení cihel smysl. A od tohoto okamžiku už není se svým zaměstnáním tak úplně spokojený, jako byl předtím. Já jsem tím hlupákem, který přemýšlí, proč přenáší cihly (dopis před sebevraždou).
Ohledně Smyslu si můžeme klást dvě rozdílné otázky – jaký je smysl života? A jaký je smysl mého života? První hledá obecný, kosmický smysl, zda lidský život zapadá do nějakého celkového soudržného vzorce, plánu existujícího mimo a nad člověkem, a poukazuje na nějaké tajemné či duchovní uspořádání vesmíru. Druhá se ptá po pozemském smyslu, po účelu, který je třeba naplnit, a cílech, o něž je možné usilovat. Může mít zcela světské základy, hledá osobní pocit smysluplnosti bez nějakého kosmického smyslu. Člověk, který vnímá pocit kosmického smyslu, obecně vnímá i odpovídající pocit pozemského smyslu, který spočívá v naplnění onoho kosmického smyslu a je s ním v souladu. Vnímá život jako symfonii, v níž hraje každý svůj part.
V rámci západní civilizace poskytuje židovsko-křesťanská tradice předpoklad, že svět a lidský život jsou součástí Bohem ustanoveného plánu. Božská spravedlnost spočívá v tom, že řádně žitý život bude odměněn. Bůh stanovuje smysl života každého jednotlivce a úkolem člověka je zjistit a naplnit Boží vůli. Fundamentalistický přístup říká, že Boží smysl je obsažen v Božím slově a dobrý život lze založit na doslovném výkladu svatých písem. Člověk musí mít víru a spokojit se s náznaky, protože pouhý člověk nemůže doufat v poznání Boží mysli (aneb jak říkal pan Pascal, větev nemůže doufat, že pozná smysl stromu). Jiný úhel duchovního pohledu ukazuje, život je jedinou Jednotou, jediným gigantickým organismem jdoucím evolučním procesem, kde cílem je stav absolutní lásky a duchovní jednoty člověka. Víra, že má život nějaký nadřazený řád a každý člověk určitou konkrétní roli v něm, přináší v otázce smyslu života útěchu.
Náboženská víra tvořila základní názorovou základnu západního světa do doby před 300 lety. Potom se začal prosazovat vědecký pohled (kantovské zpochybňování existence objektivní skutečnosti) a pro člověka se stávalo těžší najít „kosmický“ smysl. Musel začít hledat životní směr bez pomoci vnějšího majáku, který by mu dal smysl dostatečně pevný na to, aby o něj mohl opřít život. Člověk si nyní musel „vymyslet“ svůj smysl a pak se plně zasadit o jeho naplnění.
Proč dnešní společnost přispívá ke ztrátě životního smyslu?
Obyvatelům předprůmyslového světa náboženství poskytovalo vyčerpávající odpovědi, takže otázka po smyslu zůstala skrytá. Navíc byli plně zaměstnáni uspokojováním základnějších potřeb pro přežití a nemohli si dovolit luxus zkoumat potřebu smyslu (viz Maslowova pyramida potřeb). Navíc tito lidé žili blízko Zemi, cítili se být součástí přírody, seli, orali, sklízeli, vařili… a přirozeně zajišťovali své pokračování prostřednictvím plození a výchovy dětí. Jejich každodenní práce byla tvořivá, viděli její výsledky a práce měla svoji vnitřní hodnotu. Měli silný pocit sounáležitosti, byli součástí širších rodin.
Dnes máme čas, příliš mnoho volného času klást si zneklidňující otázky.Volný čas je problematický, protože nás ohrožuje svobodou. Práce dnes tolik smyslu neposkytuje – dělník na lince dělá jednu rutinní věc, existují armády úředníků, byrokratický systém. Člověk se pak ptá, zda má tato činnost hodnotu? Zda je dnes plození dětí k něčemu dobré, pro planetu a lidský rod?
Ztráta smyslu může vést až do vegetativní formy, stavu bezcílnosti a apatie, všepronikající prázdnoty, nudy a lhostejnosti, k depresi, alkoholu, drogám. Opačnou podobou je nutkavá činnost, vzorec horečnaté aktivity, která natolik vyčerpává energii člověka, že otázka smyslu ztrácí svoji palčivost. Do krize smyslu uvádí úspěšné a předčasné dosažení cíle (mladí úspěšní podnikatelé), dále konfrontace se smrtí nebo jiný hraniční zážitek. Někdy také podstupování psychoterapie nebo osobnostní rozvoj, kdy lidé hluboce zkoumají své nitro, otevírají další vrstvy sebe samých a jsou nuceni čelit svobodě. .
Otázka smyslu souvisí s tématem smrti. Zanechat tady po sobě něco, na čem by záleželo, něco, v čem bychom žili dál, je přáním o překonání smrti. Smysl a smrt však nesplývají – i kdybychom mohli žít věčně, přesto bychom smysl hledali.
Úspěch, výkon a smysl
Je usilování, podávání výkonů a dělání pokroků nutnou součástí existence, součástí nejhlubších vrstev lidské motivace, ukazatelem smyslu? Určitě ne!. Existovala období, v nichž se usilování zaměřené na cíl nepřijímalo jako běžně schvalovaný způsob pro hledání životního smyslu. Posedlost prací se objevila až v 16. století. Prvotní křesťané si nade vše cenili rozjímání. Považovali práci a bohatství nikoli za cíle, ale za překážky, které zaplňují mysl starostmi a spotřebovávají čas, který by měl být věnován službě Bohu. Rozjímání bylo považováno za nejsvatější zaměstnání. Teprve renesanční člověk zaujal ke světu aktivní postoj. V 16. století navrhl Kalvín teologický systém, který změnil postoj západního světa k účelu života – cenila se oběť, tvrdá práce, ambice a společenské postavení, práce byla považována za božskou. Západní svět záhadně přijal světonázor, že veškeré lidské konání má mít nějaký smysl, nějaký výsledek. Člověk má usilovat o nějaký cíl a vše je jen přípravou pro něco dalšího. Život se pak ovšem mění v přípravu na něco, co se nikdy nestane. Přesvědčení, že život bez naplněného cíle je neúplný, není ani tak existenciální skutečností, jako tedy spíš západním mýtem. Východní svět nepředpokládá, že život má nějaký smysl nebo že je to problém, který má být vyřešen. Místo toho je život tajemství, které se má prožít. Cesta životem je tak krásná, tak kdo by se staral o její cíl. Život jednoduše je, nemá důvod a my jsme do něj vrženi.
Co dodává lidem smysl?
Altruismus – možnost zpříjemnit druhým život, pomáhat, sloužit, dosáhnout realizace skrze službu. I těžce nemocní či umírající pacienti čelí smrti s menším zoufalstvím, pokud mohou pomáhat. Třeba i ve chvílích umírání, kdy dokáží být vzorem a zmírnit strach druhých ze smrti.
Zapálení pro věc – něco vytvořit, přispět k něčemu většímu, vyzvednout člověka od něj samotného a udělat z něj spolupracující část většího schématu.
Tvořivost – tvořivý život je smysluplný; vytvořit něco nového, co září krásou a harmonií, přičemž tvořivost se dá vnést do každé činnosti.
Seberealizace – uskutečnění svého vrozeného potenciálu.
Sebetranscendence – přestože by lidé měli začít u sebe, neměli by u sebe skončit. Hledat svoji cestu a usilovat o celistvost by neměl člověk kvůli sobě, ale aby se vnořil i do světa druhých.
Cílem života je z tohoto pohledu jednoduše žít plně, uchovat si údiv před zázrakem života, vrhnout se do přirozeného rytmu života. Brát život jako dar.
Angažovanost – hlavní odpověď na ztrátu smyslu
Když člověk poodstoupí od života příliš daleko, stane se vzdáleným divákem a přestane mu na všem záležet. Je to jakoby galaktický pohled, pohled „z oka mlhoviny“ a my i naši blízcí se tímto pohledem jevíme malicherní a hloupí, životní činnosti se zdají nesmyslné. Připadáme si jako mikroskopické tečky, které spotřebují jen zlomeček kosmického času. Galaktický pohled se na jednu stranu zdá naprosto logický. Koneckonců schopnost uvědomovat si sám sebe, vykročit mimo sebe a vidět se z nadhledu je jednou z nejoceňovanějších lidských schopností, poskytuje širší úhel pohledu a větší objektivitu – z pohledu oka mlhoviny ale nemá smysl usilovat o nějaký pozemský cíl. Pokud se díváme galaktickým pohledem, nemá smysl nic v minulosti, přítomnosti ani budoucnosti. Smysl můžeme vnímat pouze z této naší perspektivy. A z perspektivy přítomnosti náhle záleží na řadě věcí – na vztazích, rozhovorech, ale i tenise, četbě a šachových partiích.
Angažovanost v životě je nejlepší odpovědí na ztrátu smyslu. Plné nasazení v některé z mnoha životních aktivit odzbrojí galaktický pohled a umožní strukturovat události svého života. Tedy vybudovat si domov, zajímat se o druhé lidi, myšlenky nebo projekty, tvořit, budovat. Tedy jak říká Bernard Shaw: Smysl života je ho smyslem naplnit. Otázka po smyslu života, jak říkal Buddha, není povznášející. Člověk se musí ponořit do řeky života a tuto otázku nechat odnést jejím proudem
„Jaký to má všechno smysl?“ Schopnost ptát se, jaký má náš život smysl, je jednou z opravdu pozoruhodných lidských vlastností. Často uvažujeme o vyšším záměru jako o něčem, co zde máme vykonat. Nicméně konání je pouze vedlejším produktem našeho bytí. Vyšší záměr má ještě jednu unikátní vlastnost – vyjadřuje esenci našeho lidství, naší překrásné obyčejnosti.
Je ztělesněním naší lásky k životu, k tomu, že můžeme pobývat ve fyzickém těle, ve hmotném světě. Vyšším záměrem nás lidí je naplnit své tělo vědomím. Tím nejniternějším smyslem lidského života je zkrátka BÝT.
Pro člověka je prostý úžas nad krásou bytí jednou z nejobtížnějších věcí. Jak často během dne zanecháme toho, co zrovna děláme, a užijeme si chvilku bytí v jeho ryzí podobě? Jakmile si stále více uvědomujeme svůj vyšší záměr, můžeme být překvapeni četností těchto momentů i tím, jak snadno kolem nás mohou proplout bez povšimnutí“.*
Inspirováno: Irvin D. Yalom: Existenciální psychoterapie
*Richard Rudd: Genové klíče (v překladu Markéty Doubravské), /www.genoveklice.cz