Svoboda. To, po čem toužíme a za co bojujeme, se ve chvíli, kdy to získáme, stává zdrojem úzkostí a strachů. Rádi se potom vzdáváme toho, o co jsme tak usilovali. Přijde vám to jako nesmysl? Tak si zkuste představit, že ráno otevřete oči a vůbec nic nemusíte. Nemusíte se vůbec o nikoho starat, nemusíme vydělávat peníze, nemusíte jít do práce – naopak můžete dělat cokoliv, co vás napadne. Nebo nemusíte dělat nic. Jste svobodní. Pro mnohé nádherná představa. Ale představte si, že je to tak i druhý den, i třetí, i za měsíc, i za rok. Po určité době jsme náhle konfrontování s tím, že je jenom na nás, jaký život budeme žít a kým v tomto životě budeme. Svoboda nám dává plnou odpovědnost. Svoboda se potom může stát peklem.
Svobodě a strachu z ní často čelí lidé v situacích, kdy si musí nastavit vlastní strukturu života.
Po ztrátě zaměstnání, po odchodu na penzi, při delší rekonvalescenci z nemoci, při odchodu dětí z domova, po rozvodu…
S tématem svobody navíc velmi úzce souvisí několik dalších zásadních témat – odpovědnost, vina, rozhodování, konání.
ODPOVĚDNOST
Být odpovědný znamená uvědomovat si, že vytvářím sebe, svůj osud, své pocity i své utrpení. Kdo tuto plnou odpovědnost nepřijme, vytrvale obviňuje za vše jiné lidi nebo jiné síly. I prožitek každé situace vytváříme sami – rozhodujeme, zda bude krásná, nebo ošklivá. Člověk je plně odpovědný za svůj život – nejen za jednání, ale i za nejednání. Za to, co dělá, i co se rozhodne ignorovat.
Můžeme se dokonce dostat svým vědomím do stavu, kdy cítíme odpovědnost za celý svět, za vytváření vnější reality. Je to stav, kdy lidské vědomí dodává realitě vnější formu. Jakoby v něm neexistovaly žádné vnější struktury.
Zakusit existenci takovým způsobem může vést k pocitu nezakořeněnosti. Od něho hledá člověk úlevu – nějakou strukturu, autoritu, plán, něco většího než je on sám. Nejmocnější obranou je prostá realita jako taková, svět forem, jak ho člověk prožívá, jak nás ho naučili vnímat, kdy se zdá nezávislý na našem tvoření. Obecně se pak život stává tak strukturovaným, že jej člověk považuje za danost, za betonovou stavbu, kterou musí obývat, a ne za pavučinu, kterou si sám utkal a kterou může kdykoliv znovu utkat jinými způsoby.
Odpovědnosti se vyhýbáme, a to nejčastěji přenesením odpovědnosti na druhé lidi nebo vnější vlivy. Na své rodiče, geny, výchovu, politiky, lékaře, na náhody nebo nevědomé síly. Vyhýbáme se samostatnému chování a vlastnímu rozhodování. Musíme si však uvědomit, že v každém svém problému alespoň částečnou roli hrajeme a že vše, co bychom chtěli změnit či napravit, musí začínat u nás samých.
Zkuste si představit stav, že si plně uvědomujete zodpovědnost za každý svůj pohyb, každý čin, každý pocit a emoci, za svoji náladu, za každou myšlenku. A zkuste tento stav přenést do běžného života.
Současně je třeba ze sebe setřást odpovědnost za kohokoliv druhého. Mnozí lidé na sebe berou nadměrnou odpovědnost za činy a pocity druhých. Berou jim tím svobodu.
Samozřejmě se pohybujeme v rámci určitých daností. Postoj vůči nim, postoj člověka vůči situaci, ve které se ocitl, je ústředním bodem lidství. V každé situaci totiž existuje po uznání a přijetí vnějších daností část, v rámci které máme svobodu a prostor pro změnu.
Krásně to ilustruje úvodní odstavec z knížky Šántárám: „Trvalo mi hrozně dlouho a musel jsem projet lán světa, než jsem pochopil, co teď vím o lásce, nenávisti a rozhodování, ale na kloub tomu poznání jsem přišel v jediném okamžiku – když jsem byl připoután ke zdi a mučili mě. Ve své sténající mysli jsem si uvědomil, ani nevím jak, že i v téhle spoutané a trýznivé bezmoci jsem vlastně svobodný: můžu nenávidět muže, kteří mě mučili, ale můžu jim i odpustit. Vím, že to nezní nijak úžasně. Jenže v tom škubnutí, v zaříznutí řetězu, když nic jiného nemáte, představuje tahle svoboda celý vesmír možností. A to, zda se rozhodnete pro nenávist, nebo odpuštění, může určit směr celého vašeho příštího života. V případě mého života jde o příběh dlouhý a velmi obsáhlý.“
Je doloženo, že mezní situace, jako např. pobyt v koncentračním táboře, dokázali přežít spíše lidé, kteří si zachovali vědomí vnitřní svobody a neztratili smysl.
I když je člověk těžce nemocný, upoutaný na lůžko a odkázaný na péči druhých, může zůstat svobodný – velmi může ovlivnit svůj postoj, od bezmoci k aktivnějšímu postoji. Nejhorší je bezmoc, beznaděj, když nezbývá nic jiného než čekat.
EXISTENCIÁLNÍ VINA
Plné přijetí odpovědnosti uzavírá úniková vrátka pro výmluvy – a může se objevit existenciální vina. Je to něco jiného než „obyčejná“ vina pramenící ze skutečného přestupku. Existenciální vina nastupuje po vnitřní otázce „Co jsi udělal ze sebe a ze svého života?” a odpovídá na ni náš vnitřní soudce. Od člověka se žádá, aby ze sebe udělal to, čím se měl stát, aby naplnil svůj osud. Zoufalství pramení z toho, když si člověk uvědomí, že není ochoten být sám sebou. Cítí vinu za nevyužitý život. Za nenaplnění svých možností, nevyužití svého potenciálu.
KONÁNÍ
Když si člověk začíná uvědomovat odpovědnost, vstupuje do předsíně změny. Musí však poté přejít k jednání. Změna se musí vyjádřit činností, nestačí pochopit, vědět, či snít. Jednání člověka přesahuje, zahrnuje interakci s vnějším světem a druhými lidmi. Konání nemusí být velká věc, někdy stačí slovo či gesto. Někdy i nepřítomnost jednání může být důležitým činem. Přání předchází vůli. Přání je vyjádřením toho, jakou chceme mít budoucnost. Lidé často vědí, co by měli dělat nebo co musí dělat, ale netuší, co dělat chtějí. Není to neschopnost si přát – spíše nedůvěřuje ke svým přáním nebo jejich potlačení. Neschopnost si přát souvisí s neschopností vnímat své pocity. Schopnost přát si se zvýší, pokud se člověk začne se svými pocity spojovat.
ROZHODNUTÍ
Rozhodnout se pro něco znamená vzdát se něčeho jiného. Rozhodnutí jsou velmi drahá, stojí nás všechno ostatní, omezují další možnosti. Každé ano v sobě obsahuje ne. Můžeme to vidět jako obraz člověka, který sedí na křižovatce dvou cest a nevydá se na žádnou z nich, protože nemůže jít po obou současně.
Rozhodování může být pro někoho tak stresující situací, že se mu vědomě či nevědomě vyhýbá. Třeba tím, že za sebe nechá rozhodnout někoho/něco jiného (blízkého člověka, terapeuta, věštce, hod mincí, náhodu). Rozhodnutí, které učiní někdo druhý, však nikdy nevede k plné angažovanosti.
Nastávají situace, kdy člověk není schopen se rozhodnout. Měl by v tu chvíli vědomě přijmout postoj, že se rozhoduje nerozhodovat se, nebo že rozhodnutí odloží. To může být velmi úlevné, protože to eliminuje přílišný tlak na vlastní rozhodnutí. Často se pak člověk velmi brzy rozhodnout dokáže.
Rozhodování je v životě všudypřítomné a nevyhnutelné. Není možné se nerozhodovat. Člověk svými rozhodnutími vytváří sám sebe. Člověk se dokonce rozhoduje, i o tom, zda zůstane naživu. I rozhodnutí zůstat takový, jaký jsem, je také rozhodnutí. Člověk, který se vyhýbá rozhodování, oslabuje sám sebe… to vede k sebepohrdání.
Rozhodnout se „žít jinak, změnit život“ znamená současně přijmout existenciální vinu za to, jak jsme žili dříve, co jsme na sobě a druhých napáchali. Tuto odpovědnost za minulé činy lze vyřešit pouze přijetím plné odpovědnosti za budoucnost. Nelze je odčinit, vůli nelze nasměrovat zpět – lze pouze tvořit jinou budoucnost. Je však nesmírně obtížné odstranit pocit viny za minulost, pokud v přítomnosti přetrvává chování, které pocit viny vyvolává.
Je dobré si uvědomit, že:
– Pouze já mohu změnit svět, který jsem vytvořil
– Změna nepředstavuje nebezpečí
– Abych dostal to, co opravdu chci, musím se změnit
– Mám v sobě sílu se změnit, tedy nejsem oběť
Inspirováno: Irvin D. Yalom: Existenciální psychoterapie