Pochyby jsou jako mlhavý opar, kterým lidská mysl zahaluje zprvu jasný obraz. Jsou pochyby pro nás přínosné, nebo nás omezují? O čem je správné pochybovat a kde bychom pochybám neměli dávat prostor? Tímto zamyšlením volně navazuji na jedno z témat, o kterém jsme si povídali na letošním pobytovém semináři.
Pochyby jsou něco jako testeři našich jistot, našich pravd. našeho obrazu reality. Tyto „jistoty“ jsou však už ze své podstaty založeny na poněkud chatrných základech. O co se opírají?
Jednak o vjemy, které získává naše mysl z vnějšího světa prostřednictvím pěti smyslů. Ty jsou však frekvenčně velmi omezené a poskytují tím pádem pouze malou část informačního spektra. Dále o naše vnitřní přesvědčení a názory: Ty jsou však z převážné části získané – výchovou, vzděláním, od druhých lidí, z médii, z vědy či náboženství – „našich“ je pouze mizivé procento. Na základě těchto „jistot“ si postavíme svoji Pravdu a prohlašujeme, že Víme. Nebo že Věříme. Tato prohlášení nás svým způsobem uzavřou do krabiček, jejichž stěny brání rozšíření našeho pohledu na realitu. Čím menší jsou tyto krabičky, čím těsnější je prostor uvnitř nich, tím více na svých pravdách trváme, prosazujeme je, bojujeme za ně. V tu chvíli není nic lepšího, než začít pochybovat. Začít se ptát, proč si určité věci myslíme, proč něčemu věříme, proč jsme o něčem přesvědčení. A jestli to nemůže být trochu nebo i úplně jinak. Pochyby nás vedou přes tenký led ztráty jistoty k Sókratově moudrosti Vím, že nic nevím.
O čem bychom naopak pochybovat neměli? O sobě. O své hodnotě, o důležitosti svého místa ve světě. O kvalitách lidství, které v sobě neseme. O nejčistší esenci ukryté v našem srdci. O svých schopnostech, svých darech, své síle. O tom, že naše zrození na Zemi má svůj smysl, byť ho třeba neznáme. O tom, že jsme součástí zázraku zvaného Život.
O pochybování mluví krásnými slovy i jeden z Genových klíčů*. je to GK 63.
Na jeho stínové frekvencí sídlí Pochybnost. Způsobuje neustálý nevědomý mentální tlak, který nás nutí hledat mentální jistotu, pevná přesvědčení a hodnoty, které by nás před tímto “červíkem pochyb” ochránily. Náš mozek se zkrátka vyvinul, aby neustále hledal úlevu od mentálního tlaku. Žádná odpověď na naše pochybnosti však neexistuje. Pokud pochybnost slouží upřímnému zkoumání, stává se tvořivou – bereme-li ji jako osobní, obrátí se proti nám a je destruktivní.
Jinou možnou reakcí na tento mentální tlak je přiklonění se k nějakému přesvědčení nebo dogmatu, k vytvoření falešné logické reality, která dává mysli odpovědi na její pochyby. Je-li logické mysli zabráněno pochybovat, přestane se vyvíjet a onemocní – zkratuje totiž svoji přirozenost, a tou je kladení otázek. Krása logiky spočívá v tom, že je sama paradoxem – hledá konec pochybám, přitom se nikdy nespokojí se žádnou odpovědí. Na stínové frekvenci lidská mysl touží po jistotě – když ji nemůže najít, tak si ji vyrobí. Ze strachu z nejistoty se rodí zkostnatělé systémy a dogmata. Všechny odpovědi přinesené zvenku jsou ale falešné. Pochybnost není nepřítelem, je to přirozený evoluční tlak. Čím více jsme schopni přijmout nejistotu, tím blíže jsme transcendenci.
Pokud projevy tohoto stínu obracíme proti sobě, stávají se sebepochybností. Tato pochybnost je založena na srovnávání – pokud jsme schopni ji pozorovat jako mentální vzorec, tak není škodlivá. Destruktivní se stává, pokud se s ní identifikujeme a uvěříme jejímu našeptávání. Podlehneme svému strachu a tuto pochybnost zafixujeme, postupně nabere podobu sžíravé úzkosti. Tato úzkost nás mučí a narušuje naše zdraví, spánek a duševní pohodu. Dokud se identifikace s tímto mentálním vzorcem nezbavíme, budeme žít v příšerném světě, ve kterém nikdy nic, co uděláme, nebude dost dobré.
Tento stín zaměřený ven – nejběžněji na naše nejbližší, naše partnery, přátele, kolegy, šéfy nebo děti – nazýváme podezíravost. Kdykoliv své pochyby personifikujeme, spouštíme destruktivní vlnu. Reakce okolí na naši podezíravost bývá prudká a obranná, to naše pochyby o ostatních ještě posiluje. Logika nám pak potvrzuje, že naše podezření o ostatních jsou pravdivá, čímž se spouští nekonečná smyčka zpětné vazby. Lze se jí vyhnout, pokud převezmeme zodpovědnost za své pochyby a uplatníme je kreativním způsobem.
Úrovní daru tohoto genového klíče je Zkoumání. Je to čisté a kreativní využití energie pochybností Zkoumání netrvá na nalezení definitivní odpovědi. Prozkoumává tajemství života do nejmenších detailů. Vše postupně rozkládá, vrstvu po vrstvě, a prozkoumává. Člověk se sklonem pochybovat si výrazně zlepší život a vztahy, pokud uvolní pochybnost z osobního života a nasměruje ji ke zkoumání. Když tento dar zkoumá něco opravdu do hloubky, dostane se do bodu, kdy si uvědomí jisté propojení mezi pozorovatelem a pozorovaným. To předznamenává konec čistě logického přístupu k životu. Postupně jsou všechny předměty a jevy vnímány jako navzájem se ovlivňující. Na vyšších frekvencích se zkoumání vrací zpět k pozorovateli a zaměřuje se do jeho nitra. Tam postupně probublává na povrch hluboký neklid způsobený naším zapomněním na svou pravou podstatu. Čím víc pochyb v sobě objevujeme, tím víc chápeme, že je mají všichni lidé, a vede nás to k Laskavosti. I na vysokých frekvencích je v nás přítomna pochybnost, nejistota o samotné naší existenci, kdo a co skutečně jsme. Čím jsou naše frekvence vyšší, tím je tato otázka naléhavější. Stále je tu naše zkoumání zakořeněno v logickém myšlení. Nakonec veškerá logika zruší sama sebe a dostaneme se k cestě odevzdání.
Na siddhické úrovni se objevuje Pravda. Dokud nedospějeme do stadia siddhi, nikdy nejsme schopni pochopit nejvyšší paradox, kterým je Pravda. K tomuto stavu lze dojít pouze vnitřním odevzdáním. Po namáhavém hledání pravdy musíme splynout se svou pochybností v jedno. Pochybnost je pravdou. Logika vždy dojde do bodu, kdy zruší sama sebe. Pravda se nachází uvnitř pochybnosti neustále a pokud pochybující chová ke svým pochybám důvěru, pak se v nich rozplyne a zůstane Pravda. Je konec všeho hledání, protože hledání zrušilo tazatele. Pravda je zde stále, na každém kroku, v každém okamžiku, je nesmrtelná, nekonečná, čistá a krásně jednoduchá. Je jako odpočinek pod stromem ve vlahém večeru po dlouhém namáhavém celodenním výšlapu. Hledíme na slunko zapadající nad mořem, nebo na trávu u svých nohou zčeřenou větrem, či na potůček tiše zurčící přes omleté balvany. Naše vnitřní pouť je u konce, Pravda ukončila náš marný pokus následovat pochybnost až k jejímu prameni vysoko v horách, či v pustých pláních.
Kdykoliv hodíme za hlavu svoje starosti, ocitáme se na samém okraji rozpomínání se na Pravdu. Pokaždé, když se usmějeme a zhluboka nadechneme, jsme Pravdě o krůček blíž. Kdykoliv se nám uvolní rysy ve tváři a náš pohled zvláční, dotkla se nás vzpomínka na Pravdu. Pravda je náš přirozený stav, prostý stav bez obav a komplikací. Je to prostor, v němž se necháme unášet proudem a noříme se zcela do svého Bytí. Vyjádřeno jedinou prostou větou – Pravda je věčný okamžik vesmíru.
*Richard Rudd: Genové klíče (v překladu Markéty Doubravské)