Zvláštní je, že prožíváme dlouhé časové úseky, ze kterých si naše paměť nic neuchová, a potom zažijeme kouzelné vteřiny, které se do nás otisknou napořád. Některé dny jsou obzvlášť bohaté na sbírání takových střípků. Já jeden z nich měla dnes.
Vedla jsem po ránu mailovou debatu s člověkem, se kterým spřádáme určité plány. Psali jsme si o tak výbušných tématech jako jsou média, manipulace, farmakorporace, šarlatáni atd. Ve chvíli, kdy jsme debatu uzavírali slovy, že někdy je potřeba ty zahnívající rybníčky vyčistit i za cenu, že se přitom zvíří kal, jsem už seděla v tramvaji. Zavřu telefon, kouknu z okna – a právě v tu chvíli projíždí kolem nablýskané jasně modré auto s velikým bílým nápisem: Jedeme to vyčistit. Krásné potvrzení našeho záměru.
Chystám se nastoupit do zadního vozu další tramvaje, už má zavřené dveře. Nálada mi ráno při výběru šatů ukázala bílou barvu. Bílé šaty, bílé boty, bílá kabelka a jemně zbarvené doplňky. Tlačítkem si ještě stihnu otevřít a vstupuji do vozu, který je obsazen skupinou lidí jedoucích společně komusi na pohřeb. Všichni do jednoho v černém. Zažila jsem přesně tu vteřinu, kterou jinak vidíme jenom ve filmech. Dveře se otevírají, vše ztichne a všechny zraky se otáčejí směrem k příchozímu, zastavuje se čas. Zase tak trochu za rebela.
Nakupuji na trhu zeleninu. Pro salát si jdu k pánovi, u kterého si ho kupuji pravidelně, má velký výběr zajímavých druhů. Už se na pohled známe. Tak jaký si dnes vyberete? Odpovídám, že jsem ho na trhu už dlouho neviděla, jestli byl pryč. V tu chvíli se mé oči propojily s jeho, a já v nich uviděla slzy. Umřel mi brácha, mladý, znenadání. Proč? Mladý člověk, kterého měl každý rád. Zapomněli jsme na salát a povídali o životě a smrti, o tom, že jsou situace, kdy nikdy nepochopíme Proč a jen víme, že musíme žít dál.
Jedu domů, autobus v zácpě jen líně popojíždí a já spatřím na chodníku bezdomovce. Poměrně mladý, odhadem pětatřicátník, rozevláté černé vlasy a rozepnutá černá košile. A na nohách obuté inline brusle. Zjevně vzácný nález z některého kontejneru a zjevně něco, co má na svých nohách poprvé. Jedna brusle prasklá, rozšklebená, převázaná zmuchlaným kusem barevného textilu. Popojíždí, kymácí se, chytá se všeho, na co jeho dlouhé ruce dosáhnou, větví stromů, odpadkových košů, sloupů… A jede, s výrazem absolutní radosti a nadšení.
Usmívám se a několik mých spolucestujících také… Takové vteřiny život oživují.