„Musíš se mít víc rád, víc ráda“ … moudrá rada, kterou často slýcháme. Ale jak se k tomuto stavu alespoň přiblížit, když naši snahu spočívající v každodenním ranním úsměvu na obraz v zrcadle, v psaní seznamu úspěchů, v opečovávání se a ve vyslovování afirmací „jsem krásná – jsem úspěšná – přijímám se – miluji se“… zhatí jedna nepovedená situace či kritika. A my jsme rázem zase ti špatní, neschopní, nikdy se nám nic nepovede a všichni nás za to odsuzují a znovu a znovu se cítíme na všechno tak sami… a měli bychom se mít konečně rádi a stále se nám to nedaří, jsme prostě k ničemu.
Když se mě dříve někdo ptal, jak se začít mít rád, dávala jsem podobně všeobecné rady a doporučení. Teď už to vidím trochu jinak. K sebelásce nás nikdy nepřivede žádná vnější cesta. Tedy ani to, jak se na sebe usmíváme, jak k sobě mluvíme, jakou péči si dopřejeme, kolik času si pro sebe najdeme, kolik radosti budeme zažívat. Cesta vede jenom zevnitř, skrze plný kontakt s našimi pocity – tím, že je plně vnímáme, nebojíme se jich a sledujeme, kam nás vedou. A že před nimi neutíkáme, jakkoliv můžou být v tu chvíli bolestivé. A že se svých pocitů ptáme, co udělat pro to, abychom se cítili lépe.
K tomuto poznání mě přivedlo téma, které jsem už delší dobu chtěla zpracovat formou prožitkového semináře – uzdravování Vnitřního dítěte. Dlouho jsem váhala, jak toto téma pojmout, aby nešlo jenom „po povrchu“, ale současně se s ním pracovalo vlídnou a laskavou formou. Velmi mě v tomto hledání inspirovala knížka o uzdravování vnitřní osamělosti. Pracuje se v ní s vnitřním dítětem skrze jeho vztah s vnitřním dospělým. Netřeba v tom hledat veliké složitosti – předchozí větu lze napsat i jinými slovy: skrze náš vztah k sobě samým…
Psala jsem o tomto připravovaném semináři v předchozím textu Tady. Máme za sebou pardubickou premiéru. Doznívají ve mně krásné pocity z práce se skupinkou nádherných lidí, kteří si dovolili být celý den svými vnitřními dospělými, dětmi i rodiči a učit se z těchto vnitřních rolí. Dovolili si řadu témat sdílet i s druhými a obohatit je tím. Dovolili si začít se měnit zevnitř, aby jim bylo lépe se sebou i s druhými lidmi.
Zřejmě se nikdy nedostaneme do úrovně, že bychom už ve svých životech neměli co řešit a čemu se učit. Také by to byla dost nuda. Ale myslím si, že kdo dokáže sám se sebou navázat hluboký láskyplný vztah, začne svůj život prožívat jinak a život mu toho na oplátku nabídne ze sebe mnohem víc.
Zmíněný seminář určitě není jedinou cestou „k sobě“. Kdo by měl ale pocit, že je cestou právě pro něj, toho srdečně zvu na další termíny.
Zdroj:
Erika J. Chopich, Margaret Paul: Uzdravení vaší osamělosti