Zvažovala jsem, jestli mám tento příběh uveřejnit. Jestli příliš nenaruší laskavou vlnu, která se nese tímto blogem. Ale nechodím v růžových brýlích a vím, že realita tohoto světa nám umí ukázat i hodně drsnou a bolestivou tvář. A bylo by pokrytecké ji nevidět. Tak tady je.
Objednala se ke mně na konzultaci paní, můžeme jí říkat Josefina. Má tohle jméno totiž ráda. Hned při vstupu do dveří bylo jasné, že podstupuje razantní onkologickou léčbu – bez vlasů, čepice na hlavě, bledá pleť a výrazné oči … a zimomřivé choulení se v šátku. Sevřela mezi dlaně hrnek s teplým čajem a vyprávěla. Před třemi měsíci jí lékaři diagnostikovali zhoubný nádor obou vaječníků. V lednu podstoupila náročnou operaci, při které se podařilo nádor odstranit jen částečně. Byl klasifikován stupněm 4, tedy nejtěžším. K tomu řada drobnějších metastatických ložisek v oblasti plic a uzlin. Byla nasazena silná chemoterapie.
Podle Germánské medicíny je za nádorem vaječníku konflikt tzv. ztráty potomka. Tedy situace, kdy žena ztrácí to, čemu věnovala svoji péči a energii, co milovala. Nemusí se tedy jednat přímo o dítě. Dost raritní je ale oboustranný výskyt nádoru. Platí tu totiž pravidlo laterality a podle něho reaguje na určitý konflikt buď pravá, nebo levá strana. Překvapivý byl také rychlý a agresivní růst. Ložiska v plicích odrážejí konflikt strachu o život (ať svůj, či někoho blízkého) a uzlinové metastázy téma ztráty sebeúcty a pocitů bezmoci.
Vyslechla jsem potom neskutečně bolestný příběh. Josefina žila dlouhá léta v Londýně. Odjakživa má velmi silné sociální cítění a právě to jí přivedlo mezi nejchudší obyvatele tohoto města. Začala mezi nimi žít a pomáhala všemožnými způsoby. Její energie směřovala především k osamělým těhotným ženám a matkám – doprovázela je při porodech, pomáhala s novorozenými dětmi a dělala pro ně vše, co bylo potřeba. Stala se součástí této pospolité komunity. Den za dnem měla před očima nekonečnou bídu, bezmoc, beznaděj.
A potom přišel 14. červen 2017. V ten den náhle vzplanula výšková budova Grenfell Tower. Věžák a v něm 24 pater ubohých sociálních bytů. V domě proběhla nedlouho předtím rekonstrukce, ale nebyla v pořádku protipožární opatření. Majitelé domu údajně uvedli do stavebních plánů nehořlavou izolaci, ale při stavbě nechali použít levnější, hořlavou. Ve chvíli, kdy byl nahlášen požár, doporučili hasiči na základě dokumentace obyvatelům, aby se zavřeli v bytech a čekali na uhašení. Budova však během chvilky vzplanula celá a lidé zůstali uvězněni uvnitř. Celkem 71 jich tu zemřelo. A jak to souvisí s Josefinou? V domě bydlela řada jejích známých a přátel. Matky s dětmi, které pomáhala přivést na svět a o které se starala. Před jejíma očima tu umírali, křičeli a nebylo možné jim pomoci.
Následovaly zběsilé dny bez možnosti odpočinku, plné strachu a zoufalství a shánění pomoci.
Josefina se po pár dnech, zcela vyčerpaná fyzicky i psychicky, rozhodla odjet se svými dětmi do Čech. Našla tu ráj na zemi v malé klidné vsi, obklopená skvělými přáteli, kteří se rozhodli postarat se o ni i o její děti. Pomalu začínala znovu žít a snažila se zapomenout.
Nenastala u ní ale chvíle, kdy by nějakým způsobem prožité trauma zpracovala. V Londýně se okamžitě zapojila do pomoci pozůstalým a po odjezdu byla ráda, že o tomto hrůzném zážitku nemusí s nikým mluvit, snažila se být veselá a užívat si klid a blízkost lidí, kteří ji mají rádi. Biologický program, který se v jejím těle spustil, běžel nerušeně dál, až do jednoho prosincového dne, kdy kvůli zdravotním obtížím navštívila lékaře.
Mám za sebou práci s lidmi, kteří zažili nejrůznější bolesti a traumata – ale s traumatem takové síly jsem se potkala poprvé. Nejčastěji se konflikt podaří zpracovat během jedné, maximálně dvou konzultací. Tady to bude dlouhodobější proces, je to pořád velmi živá vzpomínka. Navíc opakovaně oživovaná vzpomínka, protože Josefina je v kontaktu se svými londýnskými přáteli a dozvídá se o následných tragédiích mezi pozůstalými. Slyší o sebevraždách, o obrovské bídě, bezdomovectví (řadě poškozených rodin nebylo nabídnuto náhradní ubytování), o onkologických onemocněních těch, kteří pomáhali spolu s ní – ať už jsou způsobeny vdechováním zplodin, nebo nezpracovanými traumaty.
Josefina je navíc oslabena vedlejšími účinky chemoterapií. Nemá sílu na razantnější terapeutickou cestu, domluvily jsme se na pozvolnějším opakovaném postupu. Provádí společně se mnou několik bioinformačních technik, snaží se v životě nacházet co nejvíc radostných okamžiků. A kromě toho pokračuje v klasické onkologické léčbě.
Při našich rozhovorech jsme se dostaly do obecnějších rovin celé této tragédie. Mluvily jsme o světě bohatých a světě chudých. O tom, že propast mezi jejich světy se stále zvětšuje, což je v západních zemích mnohem zřetelnější než u nás. Mluvily jsme o hamižnosti, korupci, novodobém otroctví. O tom, že zmíněná tragédie nebyla dosud vyšetřena a ani se neočekává odhalení skutečných viníků. Mluvily jsme o tom, jak velké tragédie spouštějí kaskádu dalších lidských tragédií, o kterých se už z médií nedozvíme.
Josefina zmínila i téma, které vnímám podobně jako ona – poklidnou harmonickou energii naší republiky, která je velmi vstřícná k životu, k rodinám, k dětem. I děti ze sociálně slabších rodin tu mají šanci prožít radostné dětství, sportovat, navštěvovat kroužky, studovat. Pro nás běžná věc, pro ni malý zázrak.
Nevím, co bude dál. Neví to ani Josefina. Její diagnóza je závažná. Na druhou stranu má v sobě veliké odhodlání se uzdravit a chuť žít, tvořit, být dále prospěšná, pomáhat zlepšit svět… ale nezapomínat při tom ani na sebe, svoje štěstí a svoji radost. Jsem vděčná za to, že jsem ji poznala, že jsme navázaly otevřenou komunikaci, že si mě na určitý úsek své životní cesty vybrala za průvodce. Můžete nás podpořit – světlou myšlenkou, tichým přáním nebo modlitbou…
(napsáno a publikováno se souhlasem Josefiny)