V minulém týdnu jsem publikovala článek o tom, proč je Germánská nová medicína mnohem víc než pouhá psychosomatika. Dostala jsem od vás řadu mailů s krásnými reakcemi a děkuji vám za ně. Objevilo se ale i dost dotazů. Pokusím se na ty, které byly obecnějšího charakteru, odpovědět v této navazující části.
Jsou všechny nemoci způsobené konflikty?
Ne. Pravidla GNM se vztahují na samostatně vzniklá onemocnění. Nevztahují se na úrazy a poškození těla, na vývojové vady a poruchy, na nemoci vzniklé v důsledku vnějších vlivů (nezdravá strava a životní styl, radiace, chemické látky, otravy…).
Spustí každý konflikt, který prožijeme, nějakou nemoc?
Ne. Konflikt, na který tělo reaguje spuštěním biologického programu, má několik zásadních charakteristik. Je to něco, co člověk nečeká, zasáhne ho to jako „blesk z čistého nebe“, nedokáže to přijmout, neví jak to má řešit, pořád na to myslí, cítí i určitou reakci těla (tlak, stažení), honí se mu to hlavou před usnutím… Důležitý je faktor izolovanosti – člověk tuto situaci nedokáže s nikým sdílet, případně nemá s kým. Sdílením tu není myšleno jen pouhé sdělení faktů, ale sdílení doprovodných emocí, toho jak se člověk cítí, přiznání strachu, bezradnosti atd.
Z vnějšího pohledu se nedá říct, který konflikt má tento charakter. Co je pro jednoho člověka silným emočním šokem, je pro druhého jen drobnou nepohodou. I velmi těžká traumata (smrt dítěte) nemusí spustit onemocnění, pokud je člověk dokáže zpracovat. Na druhou stranu nemoc spustí i zdánlivá banalita, pokud člověkem silně otřese.
Z popisu situace se nedá určit, jaká část těla na ni bude reagovat, je to dáno optikou vnímání jedince. Příklad – když přijde ráno 5 lidí do zaměstnání a dozví se, že firma končí. Jak budou reagovat? První se rozzlobí a nechápe, jak mu to mohli po dvaceti letech udělat… a rozjíždí se konflikt tzv. sousta, který se projeví v některém z orgánů entodermu, pravděpodobně v žaludku nebo ve střevě. Druhý má strach o živobytí a z nedostatku financí – opět konflikt sousta, ale tentokrát projevený v játrech. Třetí ztratil svůj post vedoucího a má strach, že už bude „nula“ a nikdo si ho nebude vážit – a máme tu ztrátu sebeúcty, projevenou v mezodermu, na pohybové soustavě nebo v uzlinách. Čtvrtý se hněvá, že ztrácí pozici živitele rodiny, hlavy smečky, a reaguje prostata. A pátý si řekne, že je to třeba impuls zkusit v životě něco nového – a zůstává zdravý, protože tělo nemá důvod ke spuštění biologického programu.
Jak je to s konflikty u dětí?
Děti už odmala zažívají své vlastní konflikty. Strachy, pocity odloučení, frustrace z nesplněných přání, ztrátu sebeúcty, revírní konflikty atd. Stejně jako dospělí. Navíc ale dovedou tzv. převzít konflikt rodiče, příp. další blízké osoby. Malé děti, především v době prvního sedmiletí, žijí v silném propojení s energetickým polem svých rodičů a stává se, že jejich tělo začne reagovat na konflikt, který prožívá rodič. Úplně stejně to mají domácí mazlíčci, především psi – prožívají vlastní konflikty, nebo přebírají konflikty „lidské smečky“.
Je pravda, že Dr. Hamer popíral existenci metastáz?
Je a není. Určitě nepopíral, že u velké části onkologicky nemocných pacientů nemoc progreduje a nádory se objevují v dalších částech těla. Popíral ale nahodilost tohoto procesu.
Pokud se tzv. metastáza objevuje současně s diagnózou původního onemocnění, reaguje pacient buď na dva odlišné konflikty současně, nebo na jeden konflikt dvojí optikou (například vyhození z práce spustí současně program sousta např. ve střevě a ztrátu sebeúcty v uzlině – ve chvíli, kdy se člověk s danou situací hněvivě nemůže smířit a má přitom i strach, že už jinou práci nesežene).
Častěji se ale tzv. metastázy objevují až následně, v důsledku tzv. iatrogenních konfliktů (konfliktů ze sdělení diagnózy). Ve chvíli, kdy se člověk dozví, že trpí onkologickou nemocí, je to pro něj šok, nečekaná událost, neví jak má reagovat, má strach a pocit bezmoci… a dost často s ohledem na okolí svoji nemoc tají nebo zlehčuje. Typicky tu běží konflikt strachu o život (plíce), ztráty sebeúcty (kosti, uzliny), strachu o obživu (játra) – nejčastější místa, kde se tzv. metastázy objevují.
Při konzultaci s onkologickými pacienty na toto kladu veliký důraz – nedržet věci v sobě, sdílet své obavy a pocity, nenechávat běžet tyto následné konflikty. Ne vždy jsou na to připraveni pacientovi blízcí, ale terapeut je k jejich vyslechnutí připraven vždy. Ideální stav nastává, když se do terapeutického procesu touto formou zapojí i někdo z rodiny.
Platí pravidla GNM i na psychická onemocnění?
Ano, celá velká kapitola GNM je věnovaná mentálním a afektivním poruchám. Vysvětlení je ale hodně nad rámec tohoto článku – většinou se tyto poruchy objevují, pokud se v mozku člověka dostávají dva prožívané konflikty do tzv. konstelace (do určitých pozic proti sobě). Více si o tom můžete přečíst v tomto článku u Leňi.
A osobní terapeutické zkušenosti – jak mám u tělesných nemocí platnost zákonitostí GNM ověřenou na desítkách případů, u psychických poruch mi tyto zkušenosti a jistota chybí. Pokud se člověk do těchto stavů dostane, je obtížné s ním terapeuticky na konzultační úrovni pracovat. Základní terapeutický rozhovor je samozřejmě možný, ale raději tyto případy přenechávám povolanějším. Nemám problém přiznat si, že na něco mé znalosti tak úplně nestačí.
Můžu se současně s GNM léčit i klasickou medicínskou cestou?
Samozřejmě ano. Jak jsem psala v původním článku, nemáme tu lékaře vyškolené v GNM a průběhy hojivých fází mohou vyžadovat i lékařský zásah. Objasnění a zpracování příčin ale otevře cestu k úspěchu každé následné terapie, ať klasické nebo alternativní. Ze zásady nikomu nevymlouvám žádnou z cest, kterou si zvolí. Platí tu princip svobody a také je mnohokrát ověřené, že nejlépe funguje to, čemu pacient věří. Podle pravidel GNM je ale možné predikovat dobu trvání hojivé fáze a její průběh a můžu přidat svůj úhel pohledu, jak se do ní promítnou vlivy léčebných zásahů, které jsou vhodnější a které naopak uškodí.
Jak zacházet s konfliktními situacemi v životě, aby člověk neonemocněl? A jak probíhají terapie konfliktů?
Odpovědi v tomto navazujícím textu
Germánská medicína – jak přežít konflikty