V nedávno zveřejněném článku O empatii jsem zmiňovala, jak moc je důležité být empatický sám k sobě, věnovat pozornost svému nitru. Svým myšlenkám, emocím a také tělu. A právě tělu a tomu, jak k nám hovoří a jak jeho řeč souvisí s naším zdravím, bych se chtěla věnovat podrobněji. Dnes spíše teoreticky, v druhé části optikou „a co s tím“.
Zrození každé lidské bytosti je vtělením, inkarnací (z lat. incarnatio = narození v těle). Jenom fyzické tělo nám umožňuje plnost prožitku této reality a není možné ho vnímat odděleně od nehmotných úrovní. Do určitého okamžiku vývoje, společenského i individuálního, bylo lidské vědomí s tělem neoddělitelně spojeno. Na společenské úrovni došlo k odtělesnění s příchodem „věku rozumu“ – od 17. století začalo být tělo zkoumáno odděleně od duše, což na základě dohody s církví prosadil F. R. Descartes, zastánce racionalismu a mechanistického pojetí přírody. Odtělesnění bylo posíleno postojem církve, pro niž tělesné = nečisté. Dodnes mnohé duchovní směry popírají význam těla. Na osobní rovině probírá odtělesnění také. Malé dítě žije v plné propojenosti s tělem, postupně s rozvojem mentality však více než své tělo vnímá mentální obraz, které si o tomto těle vytváří.
Tělesné vjemy jsou však základními kameny našeho vědomí. Lidská těla odpradávna musela reagovat v neustále se měnícím, složitém a často nebezpečném světě a vzpomínky na tyto reakce jsou v lidské genetice zapsány. Když psychologové mluví o nevědomí, mluví ve skutečnosti o těle – tělo si totiž pamatuje i to, co mysl zapomněla. A nese nejenom naše osobní vzpomínky, ale paměť celého lidstva. Tyto paměťové záznamy se vynořují především ve chvílích, kdy zažíváme pocit ohrožení či jinou traumatizující situaci.
Nejtajemnější a nejméně probádanou částí lidského těla je mozek. V běžném životě si ho také nejméně uvědomujeme, přestože právě on je určitým „transformátorem“ lidského vědomí.
Mozek neustále ví, co se děje v těle, a neděje se v něm nic, co by mozkem nebylo řízeno. Podle dr. Hamera a jeho Germánské nové medicíny má každý orgán těla v příslušné části mozku svůj ovládací bod. Podle pana Arkadije Petrova (Institut bioinformačních technologií) je každá buňka těla spojena s konkrétním mozkovým neuronem.
To, že mozek neustále přijímá signály našich vnějších smyslů (zrak, sluch, čich, chuť a hmat) všichni víme. Možná už nevíme to, že kromě těchto vnějších smyslů máme i smysly vnitřní, které předávají mozku informace o stavu našich vnitřností a svalů. Vjemy vnitřních smyslů jsou mnohdy rychlejší, než vjemy smyslů vnějších, což se uplatňuje především ve chvílích ohrožení. Máme-li napjaté svaly, nevědomě tuto tenzi mozek interpretuje jako předzvěst nebezpečí. Stejně tak je signálem nebezpečí žaludeční neklid. V textu Téma versus biologický konflikt je vysvětlen mechanismus spouštění programů, které nazýváme nemocemi. Volnou úvahou potom můžeme dojít k tomu, že právě vnitřní smysly velmi úzce souvisí s vyhodnocováním biologických konfliktů.
Jak to funguje? Primitivní část bloudivého nervu spojuje mozek s většinou vnitřních orgánů (gastrointestinální trakt, srdce, plíce). V gastrointestinálním traktu máme hustou nervovou pleteň, která produkuje i hormony, je to tzv. druhý mozek. Až 90 % bloudivého nervu spojujícího trávicí trakt a mozek tvoří senzorická vlákna. To znamená, že na každé motorické vlákno, které vede příkazy z mozku do trávicího traktu, připadá devět vláken senzorických, která mozku (do mozkového kmene a potom do thalamu) odesílají informace o stavu našich útrob. A právě zde se dělají podprahová rozhodnutí.
Stav našeho svalstva a vnitřností v běžném životě zabarvuje jak naše vnímání, tak hodnocen úmyslů druhých osob. Strach není primárně kognitivní jev – dříve než strach se v těle objeví svalová či viscerální reakce a emoci strachu vyvolá mozek na základě percepce této tělesné reakce. Naproti tomu pocit uvolněných a dobře tonizovaných svalů a vnitřností signalizuje mozku bezpečí, i když jsme právě zavaleni starostmi. Přes uvolnění těla lze organismus vrátit do vyváženosti.
Živý organismus, lidský i zvířecí, zná tři přirozené reakce na smrtelné ohrožení: útok – útěk – znehybnění (znehybnění se může projevit v podobě zamrznutí – ze strachu či děsu, nebo zhroucení – z bezmoci).
Naše nervová soustava si vyvinula hierarchickou strukturu vzájemně interagujících vrstev – vyspělejší části se v situaci ohrožení uzamknou a předají vládu nad mozkem, tělem a psychikou archaičtějším funkcím. Jejich vztah popisuje Porgesova polyvagová teorie emocí: Celkový stav lidské nervové soustavy a příslušná chování a emoce se opírají o tři základní nervové energetické subsystémy. Nejprimitivnější z těchto tří (stáří kolem 500 mil. let, vývojově ryby) zodpovídá za funkce znehybnění, metabolické úspory a uzamčení, předmětem jeho působení jsou vnitřní orgány. Na dalším stupni vývoje stojí sympatický nervový systém (300 mil. let, vývojově plazi). Jeho funkcí je mobilizace a posílení akceschopnosti (reakce útok/útěk), působí na tělo a končetiny. Fylogeneticky nejmladší nervový subsystém (80 mil. let, vývojově savci) zajišťuje sociální a vazbová chování – tato větev parasympatiku reguluje tzv. savčí neboli „chytrý“ bloudivý nerv, který je neuroanatomicky spojen s dalšími hlavovými nervy ovládajícími mimiku a hlasový projev. Tento evolučně nejmladší a nejvyspělejší subsystém rozhýbává nevědomě řízené svaly hrdla, obličeje, středního ucha, srdce a plic, s jejichž pomocí signalizujeme emoce sobě a druhým lidem.
Při ohrožení nebo rozrušení „jdeme postupně zpět“ na vývojově primitivnější úroveň. Nejdříve se rozhlédneme po ostatních (vazbové chování). Když prosociální chování hrozbu neodstraní, aktivuje se starší systém – mobilizace k akci útok/útěk. Když i toto selže, tak se aktivuje systém poslední záchrany (znehybnění, uzamčení a disociace). Čím primitivnější systém převezme vládu, tím pevněji si podrobí celý organismus. Vládu přebírá tak, že utlumí a vyřadí vývojově mladší a vyspělejší subsystémy. Například když je člověk k smrti vyděšený, je u něj sociální zapojení vyloučeno.
Mozkový kmen je řídící centrálou, která provádí nepřetržité drobné korekce nezbytné pro zachování života. Rychle a efektivně shromažďuje data z vnějších i vnitřních smyslů a udržuje vnitřní prostředí relativně stabilní. Ve chvíli ohrožení, skutečného či domnělého, připravuje naše tělo k sebezáchovné reakci formou obrovského množství energie, které je organizované v mozku a projevuje se jako specifický vzorec stavů svalového napětí v přípravě k akci. Když reakci nemůžeme dokončit útokem – útěkem, napětí zůstane ve svalech a vyvolává tok nervových vzruchů putujících přes míchu do thalamu a dalších částí mozku a udržuje tělo ve stavu nepřetržitého ohrožení a nebezpečí. Dokud jsou svaly a vnitřnosti nastavené k reakci na ohrožení, mysl bude tvrdit, že je čeho se bát.
Nejpřednější část mozku, prefrontální kůra, zodpovědná za nejsložitější funkce lidského chování a vědomí, se uvnitř mozku stáčí a tvoří jakousi podkovu, která sousedí s nejstaršími oblastmi mozkového kmene, hypotalamu a limbického systému. Mají fungovat společně, probíhá mezi nimi přenos elektrochemických signálů. Nejvyvinutější a nejprimitivnější se v hlavě potkává a hovoří společným jazykem. Je třeba znovu sjednotit tělo a mysl, přestože dnes nezávisí naše přímé přežití na naslouchání svým instinktům a pudům. Tato oddělenost nám však ubírá na živosti. Tělo si „svůj hlas“ stejně prosazuje a když mu nenasloucháme přímo, vede nás k bažení, nutkavému jednání, touhám po adrenalinovém nebezpečí, po sexu atd. Tyto chvilkové „dávky“ jsou však neuspokojující. Velkou část energie dáváme do myšlenek, i ty jsou chabou náplastí na chybějící pocit živosti. Být vtělený znamená být veden instinkty, ale mít současně možnost si toto vedení plně uvědomovat.
(pokračování)
Zdroj: Peter A Levine – Němé zpovědi