O empatii

Empatie, neboli vcítění, je jeden z velkých darů, který v sobě každý člověk nese a který by měl využít pro budování zdravých mezilidských vztahů. Schopnost projevit empatii naše okolí vnímá a oceňuje – v poslední době je čím dál více považována za významnou osobnostní kvalitu. Snažíme se jí naučit, pokoušíme se ji rozvíjet. Možná si ale neuvědomujeme, že empatie má, stejně jako vše na tomto světě, mnoho rozměrů a úrovní. Tak dnes pár slov o nich… formou volné úvahy, ne vědeckého rozboru 🙂

Jak asi všichni víme, lidský mozek je možné z vývojového hlediska popsat na třech úrovních, zde je uvádím s velkou mírou zjednodušení. Je to jednak nejstarší část mozku, nazývaná plazí mozek, která je spojená s pudovými reakcemi, druhá část je tzv. savčí mozek, limbický systém, který souvisí s emocemi, a třetí část je vývojově nejmladší, je to neokortex a jeho kognitivní (poznávací) funkce. A s každou z těchto vrstev našeho mozku se spojuje i určitý typ empatie.

Pudová empatie je založená na řeči těla a vychází z primárních obranných reakcí přírodního světa. Držení těla a mimika signalizují druhým lidem naše emoční naladění. Například pohled na vystrašený postoj druhého člověka aktivuje specifické oblasti v mozku pozorovatele. Naše percepce motorických aktů a emočních reakcí (ať už je vidíme, cítíme nebo si představujeme) se projevuje mechanismem zrcadlení, který našemu mozku umožňuje okamžitě pochopit počínání druhých. Takové „předávání strachu“ eskaluje situaci a nakažlivá panika může v podstatě beze slov zachvátit i velkou skupinu lidí. Jediným „lékem“ na takovou situaci je zapojit jiné části mozku a zeptat se, zda skutečně hrozí nebezpečí.

Emoční empatie znamená naladění se na druhého člověka a spoluprožívání jeho emocí, zapojuje se do ní především limbický systém. Emoční empatie může být až vyčerpávající, nikdy nemá vést k přebírání emocí druhých, k odevzdávání své energie a žití cizích životů. K prožívání cizích emocí ve svém těle mají velkou tendenci lidé s otevřeným (nedefinovaným) centrem solaru podle Human designu (viz tady) – právě ti by se měli naučit rozlišovat mezi svými pocity a tím, co v sobě zesilují z okolí. Jejich solar slouží k ochutnávání emocionálního pole, ale pouze pro informační účely. Není zdravé identifikovat se s tímto polem, nebo ho dokonce vzít za své.

Kognitivní empatie vychází z mozkové kůry, neokortexu, je to vědomá snaha vnímat svět očima druhých a chápat je, a současně při tom ovládat své emoce. Rozvoj kognitivní empatie má však kromě přínosů i svou stinnou stránku – umožňuje nalézt slabiny, a tak lidmi manipulovat. Kognitivní empatie se vyučuje v rámci kurzů manažerských dovedností a jim podobných. Pracuje s ní např. Neurolingvistické programování, které, pokud není důsledně používané pouze pro „programování“ sebe a začne se uplatňovat v obchodních a osobních vztazích, už hraničí s magií a velmi před ním varuji. Nadprůměrně vyvinutou schopnost kognitivní empatie mají psychopati a sociopati  – bezchybně načítají emoce druhých, přesně je popisují, ale nikdy je necítí.

Další úrovní je Sociální empatie, tedy schopnost naladit se na skupinu lidí a citlivost na širší kontext různých situací, silný smysl pro vztahovou chemii a skupinovou dynamiku.

Jako lidská bytost bychom měli usilovat o celistvost, o soulad všech svých úrovní – svých vjemů, pocitů, emocí, myšlenek, ale také vnějších projevů v podobě slov a činů. A stejně tak by měla být empatie součtem předchozího, ale ještě o něco víc. Měla by se stát Empatickou účastí, při které se uplatňuji všechny vrstvy mozku a která přirozeně probouzí potřebu pomoci, soucitu, respektu, pokory a harmonického konání. Dá se to naučit?

Myslím si, že spíše postupně rozvinout na všech úrovních popsaných výše. A začít od sebe, protože od člověka je tvořen vnější svět. Kdo se naučí všímat si všech svých tělesných vjemů, svých pocitů a emocí i svých myšlenek, snáze si téhož dokáže všímat i u lidí ve svém okolí.
V současné době, kdy se značná část komunikace odehrává „online“ bez osobního kontaktu, kdy chybí možnost vnímat tělesné a jiné neverbální signály a energii druhého člověka, se kognitivní empatie stává převažující formou, rozhodně bychom proto měli rozvíjet i ty další … a být opatrní. Právě tato úroveň nejvíce podléhá zkreslení.

A zajímavost – z jednoho průzkumu vyplynulo, že to, jak sami sebe vnímáme na společenském žebříčku, určuje, kolik pozornosti druhým lidem věnujeme. Výrazně vyšší stupeň pozornosti
k druhým mívají chudí lidé (lidé s nižším společenským statusem), protože ostatní lidi potřebují. Bohatí lidé nemusí většině „běžných“ lidí věnovat pozornost, jsou k nim lhostejní.

Není třeba stát se „absolutně empatickými“ a vnímat empaticky každého člověka, který vstoupí do našeho zorného pole. Některé nechme jen volně projít. Zbytečně by nám to ubíralo energii a odvádělo nás od vnímání sebe – my sami bychom se měli stát důležitým objektem své empatie. V některém z dalších článků se k tomuto ještě vrátím a vysvětlím proč. Na druhou stranu doporučuji přizvat empatii jako věrného společníka do všech našich bližších vztahů – rodinných, milostných, přátelských, pracovních, sousedských… nebo i do náhodných rozhovorů a setkání, která si o plnou pozornost říkají. Povýšíme pak každý takový mezilidský kontakt na posvátný.

Situací, která si o zvýšenou míru empatie přímo říká, je terapeutické sezení. Mně při vedení terapií velmi pomáhá Genový klíč 13 „Naslouchání ušima lásky“ (viz podrobně tady), který mám ve svém profilu na pozici Źivotního úkolu. Při terapii se mi stává to, co se mi nestává v žádných jiných situacích – naladění na klienta je tak silné, že začínám jeho pocity a emoce jemnou formou vnímat na svém těle. Jejich umístění, sílu, název i proces jejich postupného uvolňování. Přemýšlela jsem často, zda to tak má být. A nedávno mi příšla nádherná odpověď v knížce Němé zpovědi (P. A. Levine). K tématu empatie si kousek textu od autora vypůjčím:

Biologická empatie jako základ terapeutického souznění
Terapeut, který si neuvědomuje, jak jeho vlastní tělo reaguje na strach, hněv, bezmoc, zahanbení atd druhého člověka, nemůže být schopen vést své klienty, stopovat jejich vjemy a provést je bezpečně zrádnými (i když léčivými) vodami traumatických smyslových vjemů. Tím, že se naučí sledovat své vlastní fyzické vjemy, současně minima­lizuje riziko, že by absorboval traumatické vjemy svých klientů. Když má terapeut potřebu se chránit před pocity a emocemi klienta, nevědomě mu tím znemožňuje, aby je terapeuticky otevřel a zpracoval. Zaujmout ve vztahu ke klientovi sebeobranný postoj znamená opustit jej. Terapeut se musí naučit zpracováním svých vlastních traumat zůstat s klientem přítomný. Tedy nejenom klient, ale především tera­peut si musí uvědomovat své živé, vnímající a vědoucí tělo. Důkazem skutečné empatie je, když “odečítá” na svém těle pocity, které při terapii popisuje a vnímá klient. Způsob, jakým terapeut reaguje na postoje jejich klientů, na jejich strach, děs, hněv a bezmoc, rozhoduje o tom, zda mu pomůže je zpracovat. Pokud jim uhýbáme, tak klienta opouštíme. Jestliže se jimi nechá terapeut zahltit, tak prohrávají oba. Zachová-li naopak vyrovnanost a klid mysli, je schopen s klientem vše sdílet a zavinout jej “dekou soucitu”.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *