Zrcadlení

Dnes tématem zlehka navážu na článek Proč je to pro mě dar – psala jsem v něm o tom, co mi dává a co mi bere setkávání s těžce nemocnými klienty. Zmiňovala jsem v něm, že jsou pro mě mnohá z těchto setkání jako naleštěné zrcadlo, ve kterém v tu chvíli vnímám i své vlastní stíny, strachy, pochyby. Nutí mě to tato témata zkoumat a zpracovávat, vede mě to k tomu, že se stále dál něco učím, rozvíjím se, měním se.

Dnes pár slov právě k tomuto Zrcadlení. Souvisí také s Příběhem bez konce, jehož pokračování jsem slibovala… S otázkou, zda s naprostou upřímností dokážeme nazírat na to, jací skutečně jsme. Tak jako Átrej při pohledu do zrcadla. Nikdo nevíme, jakou podobu sebe sama v zrcadle zahlédneme a zda tento pohled uneseme.

S názorem, že vše, co se nám na druhých nebo na našem okolí nelíbí, je ve skutečnosti naším zrcadlem, se můžeme potkat často. Je to oblíbená fráze v seberozvojových knihách a v mnoha duchovních učeních. V mnoha případech je také velmi zřejmá a v určitých situacích poskytuje zcela jasný obraz toho, že co je vně, je rovněž uvnitř. Já jsem však právě díky terapiím začala objevovat mnohovrstevnatost těchto zrcadel.

Věnuji se téměř čtyři roky práci s Genovými klíči (GK). Je to pro mě určitě ta nejhlubší a nejosobnější cesta k sobě samé – provedla mě postupně podsvětím mých stínů a ukázala světlo mých darů a siddhi. Troufnu se říct, že se už poměrně dobře znám a svých stínových frekvencí jsem si vědoma. Ve chvíli, kdy mě některý z klientů začne v rozhovoru mírně iritovat svou neschopností vyjádřit jasnou myšlenku, hned vím, že rezonuje s mým stínem GK 23 Složitost. Když mluví a mluví a neposlouchá, vím, že na něj reaguje můj stín GK 43 Hluchota. Když proti mě sedí člověk, který se snaží za každou cenu o nenápadnost a neudělá ani krok k sebeprosazení, hned vím, že se dotýká mého stínu GK 8 Průměrnost. Atd. Jsem schopná tyto své vnitřní reakce rozpoznat a pojmenovat hned v počátku, v podstatě online… jenom se pousměji, vydechnu a naladím se zpět na klienta. Čas od času se však přes tyto rezonance dostanu do ještě hlubší vrstvy, k jakémusi hlubinnému zrcadlu, jehož obrazy za normálních okolností nevnímám.

Kdybych měla pojmenovat svoji kvalitu, která mi při terapiích nejvíce pomáhá, byl by to zcela jistě GK 13, který mluví o Naslouchání. Psala jsem o něm v textu Naslouchání ušima lásky. Mám ho na pozici Životní úkol a vím, že je to jeden z mála, který se mi daří projevit i na siddhické frekvenci, a to v těch nejhlubších rozhovorech – ať už terapeutických, nebo i osobních. Při takto intenzivních rozhovorech dochází k určitému splynutí subjektu s objektem a naslouchání se stává velmi léčivou silou. Překvapilo mě zjištění, že je tak léčivé pro obě strany. Otevírá rovinu absolutní pravdivosti. V tomto propojení se mi občas stane, že klient vysloví pár vět, které jsou pro mě těžko přijatelné, nebo mluví o něčem, s čím hluboce nesouzním.

Je to téma, které se mnou zůstává i po skončení konzultace. Obvykle nejsem v tu chvíli schopná rozklíčovat, co mi na tom tolik vadilo a proč. Onen pověstný Aha-moment nastává většinou až cestou domů, kdy mi toto téma už jen projíždí myslí kdesi na pozadí – a právě tam se v jedné vteřině odrazí v onom hlubinném zrcadle a já náhle Vím. Vlastně je to podobné, jako když se člověk ráno probudí a ví, že sen, který se mu zdál, je hluboce symbolický a nese skryté poselství. Málokdy je možné ho odhalit v tu chvíli. Vzpomínka na sen zůstává s námi, v pozadí mysli, a to tak dlouho, dokud nepřijde vhled, který smysl odhalí. V tu chvíli sen ztratí svoji naléhavost. Stejně tak vzpomínka na konzultaci. Ve chvíli, kdy mi konečně dojde, s čím ve mně rezonovala, co třeba dělám v určité a často mnohem jemnější formě podobně jako klient, u kterého jsem to těžko přijímala, tak vůbec nechápu, proč mi to nebylo jasné hned. Když je to tak jasné… Dojde mi, že slova, kterými jsem klientovi odpovídala, jsem v tu chvíli říkala i sama sobě.

Přemýšlela jsem, zda tu uvést konkrétní případ. Neuvedu. Jednak bych se dotkla důvěrných sdělení svých klientů a také to jsou i pro mě dosti důvěrné a soukromé vrstvy, které jako správný introvert nedokážu sdílet. Tak na závěr jenom inspirace. Ve chvílích, kdy se setkáte s něčím pro vás těžko přijatelným, s něčím, co vás rozčiluje, štve či to odsuzujete, zastavte se. Pokud to není věc zřejmá na první pohled, budete se muset zeptat hlubších zrcadel. Položte si tichou otázku, co ve vás chce vyjít na povrch… a čekejte na odpověď, která se vynoří ve chvíli, kdy ji třeba ani nečekáte. Dostaví se potom jemná vnitřní radost z toho, že jste se dostali zase o kousek blíž… sami k sobě.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *