O ambicích dospěláků

Sedím u stolku v kavárně na nádvoří Staré radnice a čekám na kamarádku. U vedlejšího stolu sedí babička s vnučkou. Káva, džus, zmrzlina a líný letní den. Vzájemně si vyprávějí zážitky ze svých dovolených a je jim spolu fajn. V jednu chvíli babička přeladí svůj hlas do mírně mentorské tóniny a povídá: A jestlipak víš, Lucinko, proč tady skládají ty bedny a lavice? Bude tu večer koncert. A vidíš tam ten obrázek? To znamená, že to bude jazzový koncert. Na ty já sem vždycky chodím. To je pořádná hudba, ne jak ty dnešní dusárny. Domluvím se s maminkou, že bych tě už mohla brát s sebou, ať se naučíš poslouchat něco, co má hodnotu, a ne ty hrůzy, co dnes pořád hrají v rádiu… Lucinka odpověděla nezúčastněným Hmm a dál usrkávala brčkem džus ze sklenice. A možná jí v uších zněla nějaké oblíbená písnička.

Přišlo mi to docela vtipné, protože chvíli předtím jsem odposlechla v tramvaji rozhovor tatínka a malého syna. Vlastně nevím, zda to nazvat rozhovorem, spíše to byly dva neprotínající se monology. Tatiii, víš, že pavoučí vlákno unese i několik kilo? Hmm… dnes večer hraje Kometa, no to jsem zvědavý, co tam předvedou… Jo a víš, že jsou v pralese celá města, kde žijí jen pavouci? Měli teď dlouhou pauzu, od jarního zápasu, tak se těším. Možná bych tě tam už mohl někdy vzít, bude tě to bavit, super atmosféra. A tatii, víš že… Zjevně si jeho pavoučí svět nepřipouštěl možnost existence hokejové reality. A naopak.

Pár hodin poté jsem mluvila při terapii s mladým mužem, který mi vyprávěl, jak si postupně buduje úplně jiný žebříček hodnot, než se mu snažil v průběhu jeho dětství předat otec. Samozřejmě v dobré víře, že ho tím motivuje. Jak postupně získává jiný pohled na definici úspěchu, na milostné vztahy, na životní priority. Připomněl mi tím jiného mladého muže, který se mi svěřil s poněkud schizofrenním dětstvím, kdy doma byly preferovány zdravé lidské hodnoty, ale při častých pobytech u dědečka neslyšel nic jiného, než že svět je zlý, lidé hnusní, nikomu není radno věřit a je lepší zaútočit dřív než chytit ránu. On kličkoval mezi těmito postoji. Vnitřně cítil soulad s hodnotami rodičů a dědečka bral odmala shovívavě, ale ovlivnit se jím příliš nenechal. Vyrostl z něho člověk s velmi zdravými a moudrými názory na svět.

Žádný z rodičů se nevyhne projekci svých hodnot, postojů, názorů, ambicí atd na své děti. Je to přirozené a v určité míře na tom není nic špatného. Pokud dítě vyrůstá v milujícím a bezpečném prostředí, které mu dává oporu, dokáže těmto vlivům do značné míry odolat a neztratit v nich sebe, dokáže si jít za svými sny. Rozumný rodič se pak nechá vysokou frekvencí těchto snů „nakazit“ a dítě v nich podporuje. Rozumný rodič totiž nechce, aby dítě bylo stejné jako on… chce, aby světu přineslo něco nového. Aby ze spojení dvou genetických balíčků, dvou rodových lidí, vzniklo něco originálního. Nemluvím tu samozřejmě o patologických výchovných přístupech, kdy se rodiče snaží dítě psychicky zlomit za každou cenu, tam dítě pocit vnitřní jistoty nezíská a buď se plně podřídí, nebo se začne otevřeně vzpouzet a rebelovat.

Možná se ptáte, jak to mám se svými dětmi já. Určitě jsem se nevyhnula projekci svých představ na ně, na druhou stranu byli při mé láskyplné nedůslednosti silnějších tlaků ušetřeni. Jedinou lekci na toto téma jsem dostala od své dcery, když mi kolem patnáctého roku sdělila, že vůbec nechápe, proč jsme ji v dětství dávali na balet a aerobic, když ona v sobě cítí talent na fotbal a hokej. Jak jsme měli tento talent odhalit, nám už neprozradila, jala se však tento mnohaletý deficit v rozvoji svých talentů dohánět. První ze synů v pěti letech jasně prohlásil, že bude malířem, čímž předznamenal zaměření svých aktivit a eliminoval snahu tlačit ho do něčeho jiného. A druhý syn po absolvování první třídy oznámil, že do budoucna nevynikne ani ve sportu, ani v umění, že se zaměří na vědu. A pomořil se na několik příštích let do encyklopedií.

Fandím všem dětem, které se pro něco nadchnou a jdou za tím… a těší mě podpora všech rodičů, kteří respektují, že jsou jejich děti v něčem jiné, než byli oni, a jsou za to rádi.
A pokud vás zaujaly fotografie v tomto textu, tak plně potvrzují předešlá slova.
Nadšení z modelingu a focení není pro Míšu naplňováním rodičovských ambicí, ale cesta za vlastním snem. Děkuji Ti, Míšo, a držím palce 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *