Uspěchaný úspěch

Úspěch. Zkuste si to slovo v duchu vyslovit. Co pro vás znamená? Jaký člověk je podle vás úspěšný? A označíte sami sebe bez dlouhého zvažování všech pro a proti za úspěšného člověka? Jste úspěšní? A pokud ne – proč?

K tomuto zamyšlení mě přiměl lehce ironický mail mé kamarádky. Dovolím si z něj citovat:
„… co mne dostalo, byla četba v čekárně. Měli tam kupku časopisů – sáhla jsem po ….(název jednoho oblíbeného dámského časopisu). Tedy jak číst a nepropadnout totální ztrátě sebeúcty? Články o superženách, co pracují pro Brusel, vyklopí dvě superděti, vše zvládnou a jezdí si vyčistit hlavu s batůžkem do Nepálu. Chtělo se mi z těch keců zvracet…vše prodchnuté duchem podnikání na mateřské, protože to je nicnedělání, depka, která je k nepřežití… ztráta času, děti jsou hrozné… plky ambiciózních žen, které mají dítě jak položku v CV nebo naopak jako úspěšný dokonalý projekt? Nějak se ty nároky na nás valí ze všech stran a chvílemi si říkám, jestli nejsem zkrachovalý projekt, když mne uspokojí procházka lesem, nekroužím kolem světa a nemakám na seberozvoji a jsem pouhý zaměstnanec…“

K podobnému závěru jsme došli na nedávném semináři věnovaném tématu strachů. Mluvila jsem tam o tom, že v současnosti zažíváme určité novodobé strachy, které tu dříve nebyly – strachy z neúspěchu a strachy z nedokonalosti. Dnes není jako úspěšný označován jednoduchý obyčejný život, kdy člověk vychová děti, poctivě pracuje, vlídně se chová ke svým blízkým a raduje se z běžných drobností. Kritéria úspěšnosti nám místo toho nastavuje systém, s vydatnou pomocí médií. Výčtem toho, co takový prototyp úspěšného muže či úspěšné ženy dělá, jak vypadá, co vlastní a k čemu směřuje, tu nebudu zdržovat. Vidíme je denně před sebou. A vidí je i děti, které tyto obrazy přijmou jako normu, ke které směřují. Odmala se učí, co je Normální a jaké důsledky nese odlišnost a nekonvenčnost. Hezkou připomínku k tomu měla jedna dlouholetá učitelka v mateřské škole: Dřív jsme tady měli budoucí kosmonauty, popeláře, prodavačky a strojvedoucí, dnes tu máme samé právníky a manažery.

Člověk si připadá úspěšný, pokud těchto předkládaných vzorů dosahuje a jako úspěšného ho definují ostatní.  Pramení z toho potřeba neustálé kontroly a zdokonalování, čímž se lidé dostávají do války sami se sebou a mezi sebou prostřednictvím soutěživosti. Soutěž a konkurence jsou produktem závislosti na tom Být úspěšný. Neznamená to, že by se člověk neměl snažit dosahovat co nejlepších výsledků. Pokud ze sebe ve zvoleném oboru vydává to nejlepší, tak to neznamená, že soutě­ží. Soutěžit začne, až když se porovnává s druhými.

Velmi se mi líbí tato definice úspěchu: Úspěšný život je ten, který je naplněný smyslem.
Když žijeme život, který je pro nás smysluplný, tak si přirozeně musíme připadat úspěšní.
Je to ten nejlepší život, jaký můžeme v tu chvíli žít.
A měli bychom si ho také užívat.

Proč to nedokážeme? Jakoby lidem chybělo vnitřní sebevědomí, že jsou dobří takoví, jací jsou. Už jen tím, že se sem narodili, tím, že jsou lidé. Udivuje mě, jak někdo může nenuceně vyslovit větu „jsem pouhý člověk“ nebo „jsme jenom lidé“. Když se narodí miminko, říkáme, že je to hotový zázrak, mystický proces, božské dílo, když ze dvou malinkých teček vznikne něco tak nádherného a dokonalého. A po pár letech je z toho „pouhý člověk“??
Zamýšlíte se někdy, proč jste se sem narodili? Já často… a vnímám to tak, že se sem každý člověk narodí, aby zaplnil místo, které je pro něj určené. Zaplnil ho svou jedinečností, tím, že je v něčem jiný, tím, že je třeba nedokonalý – je ale jediný, který právě takový může být. Jako by byl každý z nás malinkým kouskem puzzle, třeba šišatým a okousaným, ale takovým, co zapadne do celkového obrazu.
Řekla bych, že to někde uvnitř všichni víme, že si to ve svém podvědomí stále neseme – a že odtud pramení skryté pocity smutku, prázdnoty, touhy „po něčem“,  stavy strachu a nejistoty, které si nedokážeme nijak vysvětlit a hledáme pro ně přízemní důvody. Většina lidí si tohoto smutku nebo úzkosti na pozadí ani není vědoma a pocit bezpečí a spokojenosti se snaží čerpat nikoliv zevnitř sebe, ale z vnějšího potvrzování, obdivu a uznání, čemuž přikládá velkou důležitost. To, co lidé považují za důležité, má ve skutečnosti ale jedinou hodnotu – tu, kterou tomu sami přisuzují. Stačí se ptát, jak důležité by nám tyto věci připadaly, kdyby nám zbývalo pár minut života. Na čem by nám opravdu záleželo?
Nejčastější odpověď: jak moc jsme milovali a jak jsme byli milováni.

Pracuji při terapiích s lidmi, kteří nejsou dokonalí – mají problémy, zlozvyky, chybují, bojí se, zlobí se, zoufají si, lžou, závidí, nevěří si, obviňují se, stydí… a jako úspěšní se většinou necítí. Ale je to nádherné spektrum lidských vlastností a projevů a je mi s nimi dobře. Dokonalost je proti tomu chladná a nudná – a s lidmi, kteří se snaží vystupovat jako úspěšní a dokonalí, se cítím poněkud nesvá… a ani jim to úplně nevěřím. Jejich úspěšnost je často jenom povrchový nátěr, pod kterým schovávají problémů víc, než mají ti, co si na dokonalost nehrají.
Ti, které vnímám jako opravdu úspěšné, naopak vyzařují klid a pohodu, je jim se sebou dobře a klidně si dovolí i drobnou nedokonalost, protože i s ní se přijímají. Není takových mnoho mezi námi…
A kdybych měla poctivě odpovědět na otázku, jak to mám s úspěšností já? Asi by zněla – Učím se připadat si úspěšná.

Co z toho všeho plyne? Shrnul to do jediné věty (do dokonalé věty) moudrý pán (velmi úspěšný pán), jménem Jan Werich. Kdoví, zda se třeba on vnitřně cítil úspěšným…
„Když už člověk jednou je, tak má koukat aby byl. A když kouká, aby byl a je, tak má být to, co je a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je.“

Volná inspirace:
Richard Rudd: Genové klíče
David Icke: Život v přeludu a jak se z něj probudit

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *