Není to zase tak časté, ale občas se při některé konzultaci zastavuje svět, vše se zhutňuje a realita v tu chvíli ukazuje svoji magickou tvář. Třeba jako v minulém týdnu. Objednala se ke mně mladá žena, která trpí přibližně rok degenerací jednoho zádového svalu. Přišla, sympatická energická černovláska ostříhaná nakrátko, sportovkyně a tanečnice. Budu jí říkat třeba Ema. Začaly jsme si povídat. Zeptala jsem se jí, kdy a jak její potíže začaly. Odpověděla, že minulý rok v lednu, zčista jasna ráno po probuzení silná bolest v zádech, v místě mezi lopatkami. „Jako kdyby mi tam někdo vrazil kudlu.“
Možná by na tom nebylo nic až tak zvláštního… kdybych si v noci předtím, kolem půlnoci, nečetla pár stránek v Metagenealogii od pana Alejandra Jodorowského, a kdybych tam nenarazila právě na tento odstavec:
„Část těla, která evokuje vzájemnou závislost lidských bytostí, je oblast zad mezi lopatkami, které se není snadné dotknout, pokud člověk nemá velmi dobrou flexibilitu. V severské mytologii je to jediné zranitelné místo na těle hrdiny Siegfrieda. Zabil draka Fafnira, jehož krev měla moc učinit kohokoli vševědoucím a nezranitelným, a vykoupal se v jeho krvi. Přitom mu však na záda, mezi lopatky, spadl lipový list, a na toto místo se drakova krev nedostala. V důsledku toho zůstalo toto místo křehké a zranitelné. Siegfried jednoho dne zemřel poté, co ho přesně do tohoto místa zasáhlo kopí. „Siegfriedova čepel“ je oblast těla, kde ruka matky drží tělo dítěte od prvních okamžiků života, a pro dospělého člověka je to slepé místo; naše záda jsou pro nás neviditelná, jen málo lidí má jasnou představu o svých zádech. Navíc oblast horních hřbetních obratlů je u většiny lidí nejméně pohyblivá. A je to také „nevědomé“ místo par excellence, místo, kde nás emocionální přijetí uklidňujícího gesta ovlivňuje nejbezprostředněji“.
Malá odbočka. Existují knihy, které nejsou pouhým textem. Existují knihy, které jsou živé a při jejich čtení se s převracením stránek převrací i vnitřní svět toho, kdo je čte. A nemusí to být vždy jen příjemné. Své by o tom mohli vyprávět knihkupec Karel Konrád Koriandr a chlapec Bastián Baltazar Bux z mého oblíbeného Nekonečného příběhu… Metagenealogii (např. zde) k těmto knihám zcela určitě řadím. Četla jsem ji (s poděkováním kvalitnímu překladači) asi čtyři měsíce, po pár stránkách, a vnitřně jako by se ve mně tu dobu něco odvrstvovalo a odpadalo, těžko se to vysvětluje. Možná se to všechno odrazilo i v totálním odpojení během svátků, o čemž jsem psala tady (odkaz).
Ale vrátím se k oné mladé ženě, které poté, co prožila okamžik kudly vražené v zádech, začal degenerovat sval právě v místě mezi lopatkami. Lékaři si nevědí rady a stav se nezlepšuje. Nevysvětlitelné, u dívky, která se několik hodin denně věnuje sportu, chodí na fyzioterapie, na masáže a o své tělo se velmi dobře stará. U všech fyzických potíží mi s vysvětlením pomáhají zákonitosti Germánské nové medicíny. Degenerace svalu se objevuje v akutních fázích biologického konfliktu nazvaného „ztráta sebehodnoty, sebedevalvace“. Ptala jsem se Emy, jestli v tu dobu prožila situaci, kterou by vnímala touto optikou. Situaci, v níž by ji někdo za něco obviňoval, případně by se obviňovala sama, v níž by měla pocit, že selhává, že je bezmocná, že je v něčem horší než ostatní. Jenom kroutila hlavou. „V tu dobu jsem už asi rok prožívala velmi krásné období, získala jsem skvělou a naplňující práci mezi příjemnými lidmi a ve všem se mi dařilo“. Zkoušela jsem otázkami mířit do různých stran, ale přicházela stále stejná odpověď, tedy že bylo vše v pořádku a nic se nedělo. Tělesný klid tyto odpovědi potvrzoval.
Pořád mi ale nešel z hlavy obraz kudly vražené do zad. Napadlo mě zeptat se, jestli si ve svém životě vzpomíná na nějakou situaci, kdy jí opravdu někdo pomyslnou kudlu do zad zabodl. Téměř okamžitě odpověděla, že ano. Skupina jejích velmi blízkých přátel… detaily situace asi nejsou důležité. Jenomže se to stalo už před sedmi lety, dávno už to neřeší… a to se s časováním podle Germánské nové medicíny vůbec nepotkává, neboť sval degeneruje v době akutního prožívání konfliktu. Nicméně když jsem se na tu situaci ptala hlouběji, bylo vidět, že je pro ni sice zasunutá ve starých vzpomínkách, ale emočně stále živá.
Několikrát se mi do centra pozornosti vrátilo to časování. Sedm let. Říká se, že je to doba, za kterou se obnoví většina buněk v těle. A že se některá nezpracovaná témata po sedmi letech navrací. O sedmiletých cyklech psával moudrý pan Steiner, pracuje s nimi waldorfská pedagogika, zrcadlí se v moudrosti Genových klíčů, atd. Položila jsem Emě, spíše ze zvědavosti, otázku, ve kterém měsíci se to před těmi sedmi lety stalo. Zamyslela se a opět se realita zhutnila kolem nás. „V lednu. A téměř na den přesně, možná dokonce úplně přesně – bylo to těsně po návratu z hor, kde jsme byli na Silvestra. A vloni se mi to také stalo v prvním týdnu nového roku“.
Dívaly jsme se na sebe a nějak jsme nenacházely slova. „Zkusíme se do té situace před sedmi – nyní vlastně už před osmi – lety vrátit“, navrhla jsem. A ona souhlasila. Vedla jsem jí živou představou a najednou se v těle začaly probouzet po mnoho let spící emoce. Šok, naštvání, bezradnost, ponížení, marná snaha obhájit se a vrátit si hodnotu. A vše se postupně uvolňovalo a odcházelo, v zádech se přitom objevil pocit tepla a mravenčení. A nastal klid. Nevím, co bude dál. Vysvětlila jsem Emě, aby si dávala pozor na případné další konfliktní prožitky ztráty sebehodnoty – ty by případně mohl přinášet její současný zdravotní stav, který jí brání v plném zapojení do práce a do všech dalších aktivit, které jsou základem jejího života… a třeba se mi časem ozve. Pro mě je tato zkušenost ukázkou, že každé pravidlo může mít svoji výjimku, která ho potvrzuje…