Vím, že jsem už dlouho nic nenapsala. Resp. několikrát jsem něco rozepsala, ale to, co jsem rozepsala, jsem záhy smazala, protože mi to přišlo „prošlé“ a zbytečné. Mám pocit, jako by se Pán času rozhodl ukázat nám všem, kteří jsme si občas posteskli, jak se vše zrychluje, co je to opravdové zrychlení.
Možná si však pár dojmů a prchavých pocitů z těchto dní zaslouží být zachyceno do slov, být na chvilku pozastaveno ve svém úprku.
Znovu a opakovaně dávám za pravdu promluvám hvězd, které přináší paní Tatjana. Mnohokrát mluvila o planetce Algol, symbolu Gorgony Medusy, která přináší na planetu transformaci zla. Každému zabrnká na jinou citlivou strunu. Mně zabrnkala přesně na tu, kterou mi při osobním setkání Tatjana pojmenovala. Tento podzim se tu Algol znovu uplatňuje a já jen pozoruji jedovaté šípy, často absurdní a nesmyslné, které jsou z mnoha stran vystřelovány. A které mnohdy přesně zasahují cíl. Sdílíte to se mnou mnozí.
A někteří sdílíte i další vjem, který i já sama pociťuji hodně silně. Potřebu už nevpustit do svého prostoru kohokoliv a cokoliv, co by sem vneslo temnou skvrnu, co by utlumilo světlo. Už to není o vymezování a nastavování hranic, je to o nulovém kontaktu, o naprostém míjení, o vnitřním Ne, které zazní téměř nevědomě a mnohem dřív, než by to zanalyzovala naše mysl. Ta ostatně zůstává stále častěji stát někde bokem a jenom se diví, když kolem ní profičí z vnitřního světa jasné Vím.
Pořád se ke mně vrací vzpomínka na jednu otázku, která se vynořila na letních pobytech. Už jsem jí tu jeden text věnovala (odkaz). Otázka, kdo se chce opravdu proměnit? Nebo možná lépe, kdo je otevřen možnosti své plné proměny? Kdo je otevřen možnosti stát se uvnitř sebe úplně jiným člověkem, ztělesnit tu vyšší úrovně vědomí, vzdát se individuálního Já? A tato otázka přináší spoustu dalších otázek. Jsem tomu otevřena já? Nebo si to jenom myslím? A je něco, co nám brání se proměnit, nebo si jenom nedovolíme dveře otevřít? Čeho se bojíme? V návaznosti se zamýšlím nad tím, jaká témata se mi chce vnést do naplánovaných podzimních seminářů. Cítím, že už není doba na kosmetické změny našich životů, naší psychiky, našich vnitřních světů, že přichází čas, kdy může být všechno jinak během okamžiku a že možná stačí jenom nebránit tomu. Umožnit to. Jak se říká, je dobré uklidit a potom se vzdálit, neboť Bůh přichází na návštěvu, jenom když nejsme doma.
Když se ohlížím za zářím, je to jako sled rychlých obrázků… pár dní na chatě jako relax po Rusavě, cesta do maringotky na Hovory ze Země, skvostný týden končícího léta na Zahynthosu, natáčení Sama doma, mezi tím konzultace, desítky mailů, čtyřdenní seminář o Germánské medicíně, ze kterého jsem si na jeden večer jen tak na otočku zajela do rodného města na sraz spolužáků z gymnázia, atd. Ráda bych napsala, že se těším, jak zpomalím a dovolím si rozprostřít se v energiích milovaného října a listopadu, ale mám spíš pocit, že Pán času i nadále šlape na plyn a zvyšuje rychlost. Možná ví, že právě teď není čas ztrácet čas…