Letní dny přecházejí zvolna jeden ve druhý a zdá se, že se vůbec nic neděje. Ale ono se většinou děje nejvíc, když se zdánlivě neděje vůbec nic, protože právě tehdy se mnoho věcí přenastavuje.na pozadí, ve světě za světem. Jsou to dny, ze kterých mi zůstane v paměti jen několik prchavých okamžiků, které se také můžou zdát zcela nepodstatné. Já v nich však zvláštní význam cítím.
Malinká blonďatá holčička v nadýchaných volánkových bílých šatech, která ke mně ještě velmi nejistými krůčky přistoupila mezi regály v Hornbachu. Její jasně modré oči jako by se v tu chvíli vpily do mých a pak mi svou malinkou teplou ruku vložila do mé dlaně a vedla mě do zvířecího oddělení. Mlčky mi ukázala regál plný hraček pro psy a čekala, že jednotlivé kusy pojmenuji, a potom jsme pokračovaly mezi akvária s barevnými rybičkami. Mlčela, jenom se dívala a přitom sledovala, zda se se stejným zájmem dívám i já, ve zvláštním propojení. Když jsem jí po deseti minutách našeho putování vybídla, ať se podívá, kde má maminku, a ať jí to také všechno ukáže, kouzlo pominulo a ona se stále stejně nejistými krůčky vydala na opačnou stranu, odkud nás celou dobu pozorovala usměvavá mladá žena.
Noblesní kocour patřící jedné vzácné bytosti… byly jsme je oba navštívit s mou kamarádkou a ve mně zůstává hřejivá vzpomínka na jeho hustý huňatý kožíšek a medově žluté oči. Moji vtipnou poznámku, že jsme přijely na návštěvu za kocourem, vzal totiž doslova a jeho přízeň byla nekonečná.
Mladý muž, který si z dlouhé chvíle u zastávky tramvaje pohazoval mincemi, za které si chtěl koupit jízdenku, a jedna desetikoruna mu spadla do trávníku. Hledal, hledal, a pak mě poprosil, ať hledám s ním, protože u sebe víc peněz nemá. Když se přiblížil okamžik příjezdu tramvaje, podala jsem mu svoji desetikorunu… a on poklekl uprostřed chodníku se slovy, že si nepamatuje, kdy mu naposledy někdo jen tak něco dal.
Jiný mladý muž, který ke mně přistoupil v podzemním parkovišti nákupního centra (ano, uvědomuji si, že od chvíle, kdy jsem začala jezdit autem, postupně ubývá tramvajových historek a přibývají historky parkovištní) s prosbou o peníze na jídlo. Na moji otázku, kde mám brát jistotu, že si opravdu koupí jídlo, odpověděl bezelstně – víno už má koupené v batohu. A jako potvrzení batoh zacinkal několika lahvemi. A pak mi začal vyprávět, že si chtěl jít jídlo koupit, ale že mu došlo, že ho nejvíc trápí samota, a proto si ve zverimexu raději koupil potkana. Asi jsem se tvářila dost nedůvěřivě, protože otevřel papírovou krabičku a z ní vykoukly dvě korálkové oči. Vyhodnotil pak, jak sám podotkl, že jsem hodný člověk, a podal mi svého chlupatého parťáka do dlaně. A když jsem se zeptala, jestli se o něj bude dobře starat, odvětil, že samozřejmě ano, a začal mi vyprávět o tom, že když byl malý, měl pořád nějaké zvířátko a málem se při těch vzpomínkách rozplakal. A tak jsme stáli v podzemních garážích, mně mezi dlaněmi prolézal malý potkánek a mladík vedl terapeutický monolog. Na jídlo jsem jim přispěla.
Dávný kamarád… známe se skoro čtyřicet let a dějí se mu teď věci, které by se dobrým kamarádům dít neměly. Naše setkání byla vždy plná družného hovoru a smíchu. Nikdy bych nečekala, že přijdou setkání, při kterých budeme mluvit o tématech hodně vážných, že budu mít své ruce položené na jeho hlavě, aby skrze ně proudilo světlo, s tisícerými prosbami o Milost…
Jsou dny, kdy člověk ví, aniž by o tom musel přemýšlet, že jediné, co má opravdu smysl, je zůstávat ponořený v klidu a v lásce a děkovat. Protože se něco děje, i když se nic neděje.