Nehybná vodní hladina, ve které se zrcadlí okolní lesy. Nekonečný klid. Párek kachen tiše propluje kolem. Na pozadí tónů ticha pějí svoji ranní symfonii ptáci. Nikde nikdo. Jenom já. Snažím se plavat tak, abych svými tempy nenarušila posvátnost tohoto okamžiku. Přehrada Pastviny, můj magický prostor.
Kdo čtete tento blog pravidelně, tak víte, že tu stojí malá chatka, kterou kdysi postavil můj děda… a že sem v létě jezdívám, bloumám si tu v samotě a bezčasí a občas volně posílám po větru otázky, k nimž si tu odpovědi hledají cestu lehce a bez oklik. Tento rok sem zajíždím asi ještě častěji než dříve.
Jednou z každoročních otázek je ta, o čem asi budou srpnové meditační pobyty na Rusavě. Jaká témata otevřít, čemu dát prostor. Některé roky přilétají jasné odpovědi, jindy vnímám jenom prchavé pocity. Letos jsou slova i pocity ve shodě a točí se pořád dokola jako kolovrátek mezi několika prostými slovy. Obyčejnost, lidství, klid, vděčnost, odvaha, pokora, spojení s přírodou, ticho v hlubinách.
A když si tak o tom přemýšlím, asi je to přesně to, co je nyní potřeba do společného prostoru vnést. Tedy… slovo vnést se sem asi nehodí, neboť tyto kvality sem není třeba vnášet, ony tu jsou stále přítomny. Jenom je třeba se jich dotknout, probudit je, oživit jejich esenci.
Zvláštní období zvláštních astrologických konstelací. Zesílený vliv planetky Algol, hlavy Gorgony Medusy, přinášející zviditelnění a transformaci zla na planetě. Svým vlivem se dotkne na nějaké úrovni nás všech, jak to už několikrát zmiňovala má oblíbená hvězdopravkyně Tatjana (viz videa pod textem). Veliké události hýbou dějinami (mimochodem… opravdu si někdo může myslet něco o náhodách, když pohlédne na obálku jednoho velkého časopisu, patřícího „mocným“, kam na začátku každého roku do mnohasymbolového obrázku šifrují připravené budoucí události… a spatří tam vpravo nahoře siluetu prezidenta D.T. s otazníkem na pravém uchu?… viz Tady). Našimi osobními „dějinami“ hýbou mnohdy jenom zdánlivě malé události, malá rozhodnutí, drobné kamínky, které však umí spustit lavinu událostí příštích. Znovu se ukazuje Kdo je Kdo, převažují se miligramy důvěry a nedůvěry, probíhají vlny přibližování a oddalování… A přitom se na povrchu jenom líně převaluje čas.
A tak to všechno pozoruji, jako bych byla i nebyla součástí toho všeho. S voňavou černočernou kávou v hrnku po dědečkovi v dlaních, s pohledem do padesáti odstínů zeleně, za zvuků ptačí symfonie. Hmatatelně cítím podporu mocných sil Obyčejnosti.