Odpovědí je otázka: O hřebíku

Alejandro Jodorowsky. Člověk, jehož duchovní a terapeutická cesta mě už řadu let inspiruje. Věnovala jsem mu na blogu jedno knižní okénko (tady) a citovala jsem jeden jeho hluboký text (tady). Letos v létě jsem se začetla do knížky, ve které ukazuje, jak lze v terapiích využít moudrost starých příběhů. A příběhy, ty já mám ráda… A tak si říkám, že sem občas nechám některé z nich vstoupit. Dnes druhý z nich.

V knize „Odpovědí je otázka“ si Alejandro Jodorowsky vybral moudré příběhy z kultur celého světa a jejich čtením a vlastní interpretací vyzdvihl jejich mystické i každodenní aspekty. Protože i dospělí někdy potřebují pohádky. „Každý z příběhů, o nichž píši v této knize, mi pomohl utišit hlad a žízeň. Jsou to všechno poloviny, které nám nabízejí ústní tradice. Druhé poloviny již přebývají v naši duši. Spojením každého příběhu s jeho interpretací trochu ukojíme svůj hlad. Tak jako ve chvíli, když se náš život spojí s naší smrtí, zažijeme šťastnou úplnost.“

Mullah Nasruddin je po několika nepříznivých událostech nucen prodat dům, který zdědil po svém otci. Bezohledný muž využije jeho nouze a nabídne mu směšnou částku. Nasruddin si dobře uvědomuje, že má co do činění se zlodějem, ale nabídku přijímá s jednou malou podmínkou. „Jak vidíte, na této zdi je hřebík. Tento hřebík zatloukl můj otec a je to jediná památka, kterou na něj mám. Dům prodávám, ale přeji si, aby hřebík zůstal mým vlastnictvím. Pokud s tím souhlasíte, přijímám vaši nabídku. Samozřejmě budu mít právo pověsit si na hřebík, co budu chtít.“ Kupující si myslí, že hřebík v domě je maličkost, a ještě ptá se mullaha: „Budete chodit často?“ Po odpovědi, že jenom zřídka, kupující nevidí žádný problém, a tak doložku přijme. Před notářem je podepsána kupní smlouva, v níž je uvedeno, že Nasruddin zůstává vlastníkem hřebíku a může si s ním dělat, co chce. Nový majitel pak dům převezme a nastěhuje se do něj s celou rodinou.

Jednoho dne zaklepe Nasruddin na dveře. „Můžu se podívat na svůj hřebík?“ „Samozřejmě! Pojďte dál!“, odpoví srdečně majitel. Mullah se před hřebíkem pohrouží do hlubokého rozjímání a pak odejde. O několik dní později se vrací s malým rámečkem, v němž je portrét jeho otce. „Můžu se podívat na svůj hřebík?“ Majitel ho pustí dovnitř a Nasruddin obraz pověsí. Druhý den přichází s pláštěm a tunikou. „Tyhle šaty patřily mému otci. Rád bych si je pověsil na hřebík,“ říká již mírně podrážděnému majiteli. A za pár dní se znovu objeví mullah, který za sebou táhne mršinu krávy. Udivený kupec vykřikne: „Proč jste sem přišel s touhle mršinou?“ „Ale to je přece jasné, jdu si ji pověsit na hřebík!“ A to udělá, nedbaje protestů majitele domu. Policie přivolaná na místo hádky souhlasí s Nasruddinem. Mrtvola začne k zoufalství majitele domu hnít. Po nějaké době se Nasruddin vrací s další mrtvolou, kterou pověsí na stejný hřeb. Zápach je takový, že je domácí nucen s celou rodinou uprchnout. A tak Nasruddin získá svůj dům zpět.

Existují dvě interpretace tohoto příběhu: jedna pozitivní a druhá negativní. Začněme tou pozitivní.

Dům považujeme za symbol ega. Hřebík by v tomto typu obrazu mohl představovat bod, od kterého má začít duchovní práce. Z tohoto bodu se díky postupnému studiu mohu stát pánem svého domu. Jeden člověk, kterému jsem četl tarot, se mě zeptal: „Kdo vlastně jsem?“ Odpověď jsem mu zašeptal do ucha: „Nejsi nic než Bůh! Nic jiného!“ Ten člověk reagoval protestem: „Ale to je nemožné. Nerozumím tomu,“ a odešel. Nechtěl pověsit Boha na hřebík. Bylo to pro něj nemožné. Raději žil v prázdném domě, bez hřebíku a bez základu své bytosti. Často se ocitáme ve stejné situaci a prodáváme svůj „domov“ za hubičku. To znamená, že do života vstupujeme tak, že obětujeme své bytí za velmi málo. Řekl jsem mu: „Rodiče tě nechtěli. Pokud jsi i přesto přišel na svět, bylo to proto, že si to vesmír přál.“ Našemu zrození a rozvoji stojí v cestě tolik věcí, že není těžké si uvědomit, že pokud jsme na světě tady a teď, je to proto, že reagujeme na záměr vesmíru, byť nám tento záměr zcela uniká.

Nyní vidíme druhý výklad. Tento příběh je jako varování. Radí nám, abychom se měli na pozoru, aby nikdo nemohl zatlouct svůj hřebík do našeho osobního světa. Přijmout hřebík, byť malý, znamená riskovat, že přijdeme o všechno. Před nedávnem mě jeden novinář, který navštěvuje mé přednášky, požádal o rozhovor. Obvykle to nedělám, kromě propagace své umělecké práce. Jodorowsky, který přednáší a vykládá tarotové karty, nemá potřebu publicity. Tehdy jsem výjimečně souhlasil. Prokazoval jsem mu laskavost. Ale dělal jsem laskavost i sobě? To není jisté. Novinář mě požádal o svolení vzít s sebou fotografa. I to jsem přijal, ale pod podmínkou, že fotografie budou pořízeny v kavárně, kde jsem měl přednášet. Když fotograf přišel, řekl: „Tady tě nemůžu vyfotit! Je tu příliš mnoho lidí. Lepší by to bylo u mě doma, v soukromí. Domluvíme si schůzku?“ Měl vlastní představu o fotografování, které jsem se musel přizpůsobit. Po mém odmítnutí trval na svém: „Je to škoda. Bude to ztráta. Mohli jsme pořídit krásné portréty.“ Odpověděl jsem: „Nic neztrácím. Pěkný portrét mě vůbec nezajímá. Nechci se do takových věcí pouštět. Jestli si mě chcete vyfotit, udělejte to tady! Buď to tak vezměte, nebo ho nechte být.“ Pózování před objektivem je ústupek, který nechci dělat. Kdybych tenhle hřebík nechal vniknout dovnitř, mršina krávy by po čase objevila. Mohl bych se ocitnout v televizi jako astrolog či věštec, který se proměnil v pána Slunce nebo Měsíce.

Sebemenší ústupek je hřebíkem do našeho domu, do našeho ega. Je třeba pečlivě hlídat, aby do našeho vesmíru nevstoupil někdo, kdo by nám zasadil hřebíky, které s námi nemají nic společného. Každá zkušenost, každá věc, kterou přijmeme a která pro nás není dobrá, je jako mršina krávy, která nám potom hnije v domě. Existuje vědecký experiment, který stojí za zapamatování. Pokud pomalu zahříváte hrnec s vodou, do kterého je ponořena živá žába, necítí postupné zvyšování teploty a nakonec se nechá uvařit, aniž by se pokusila uniknout smrti. Stejně tak jsou věci, které nám postupně znemožňují žít náš život. Proto je musíme odstranit dříve, než se nás zmocní. Okamžitě jim zabránit, aby zapustily kořeny. Když zjistím, že teplota vody stoupá, nemusím čekat do zítřka, abych vyskočil. Jakmile si uvědomím, že něco v mém životě nefunguje, raději okamžitě začnu jednat.

Je dobré naučit se říkat ne. Umět říct: „Ne, neudělám to, co žádáš!“ Pokud mám možnost říci, co si myslím, musím ji využít co nejdříve. Nebýt jako ubohá žena, která se nechá svést kýmkoli a trpí neuvěřitelným sexuálním obtěžováním jen proto, že nedokáže říct ne. I když nenávidí situace, ve kterých se ocitla, nemá odvahu odmítnout. Nikdo ji nenaučil, jak říkat ne, a navíc, i když se o to pokusila, cítila se provinile. Jakmile se však naučíme říkat ne, říkat ano získá zcela jinou příchuť.

Alejandro Jodorowsky: LA RISPOSTA È LA DOMANDA (Odpovědí je otázka)