Týden po návratu z letošních rusavských pobytů. Teprve dnes se mi začíná chtít ohlédnout se za nimi s otázkou, zda je možné z nich něco přenést do slov. Doteď jsem si v sobě jenom nechávala doznívat jejich energii. Laskavou, něžnou a přitom hlubokou, naladěnou na barvy, které se mi už asi měsíc dopředu objevovaly před očima, na jemně růžovou a zlatou. Naladěnou na vůni, která doprovázela jednu z meditací, na vůni Smíření.
Jsem moc ráda, že se na Rusavě z těžkých energií a náročných událostí tohoto období vynořil ostrůvek klidu, míru a laskavosti, přinášející prožitek neobyčejné obyčejnosti života a síly lidského společenství.
Jako každý rok nám společnost tvořily nejrůznější náhody a synchronicity, zněl tu smích a občas ukáplo pár slz, ve slovech se neslo mnoho lidských příběhů, pochutnávali jsme si na skvělém jídle, prostor tu s námi sdíleli pestrobarevní motýli, vážky, místní kočky, netopýři a stádo daňků… A přesto to bylo zase v něčem jiné, než ostatní roky. Mění se svět, měníme se my všichni, mění se i toto místo a jeho energie, mění se i ti, kteří se o toto místo starají. Trvalá změna všeho a všech.
Když jsem přemýšlela nad programem letošních pobytů, zjistila jsem, že vůbec necítím potřebu cokoliv hlubšího řešit. Jako by vše již bylo ukončeno, uzavřeno, není nejmenší důvod to znovu otevírat, a jak se hezky česky říká, „babrat se v tom“. Potěšilo mě, že to podobně cítila většina těch, co sem přijeli. Jenom v jedné jediné meditaci jsme se ohlédli. Nechali jsme vystoupit svoji zraněnou vnitřní bytost. Bytost, která je součtem našich minulých traumat a zranění. Jejím úkolem je být stále ve střehu, monitorovat situace, do kterých se dostáváme, a při jakémkoliv náznaku ohrožení ihned aktivovat naši nervovou soustavu, stáhnout se do strachu nebo naopak bojovat, roztočit kolečka mentálních vzorců a otevřít knihovnu starých emočních prožitků. Když jsme se na tuto bytost dívali, hmatatelně jsme cítili, jak je tím vším unavená a vyčerpaná. Ptali jsme se, k čemu ji potřebujeme. Možná tvoří důležitou součást naší identity. Možná nám slouží jako alibi. Možná se na ni vymlouváme. Ale možná už ji nepotřebujeme a můžeme pro ni vytvořit nádherný prostor k odpočinku a nechat ji spát. A kdo chtěl, udělal to.
Z rozhovorů, které jsem tam s mnoha lidmi vedla o přestávkách, jsem navnímala zvláštní pocit, který i mě samotnou všemi pobyty provázel. Pocit, že jsme se ocitli na hraně, kdy něco zcela končí a něco nového má začít, nikdo však netuší, co by to mělo být. Nebo že je čas začít něco dělat úplně jinak než dosud, ale nemáme informace co a jak. Jako bychom stáli na rozcestí mezi starým a novým světem, možná i mezi bytím a nebytím. A že vše záleží pouze na nás, na našem rozhodnutí, na našem vnitřním nastavení, na ochotě k proměně.
A ona otázka, směřující k ochotě proměnit se, tam vyvstala. Inspirovala mě k ní jedna z knížek Richarda Rudda, autora Genových klíčů. Ve své knize Dare to be Divine (Odvaž se být božský), jejíž krátké úryvky se proplétaly programem mezi meditacemi, ukazuje, že všechny cesty vedoucí k osvobození, k osvícení, k jednotě, jsou výrazem té největší odvahy, odvahy vzdát se svého individuálního Já. Kdo má odvahu proměnit se?
Ještě pár témat by si rádo cestu do slov našlo, ale asi jim postupně věnuji prostor v dalších příspěvcích. Zaslouží si ho. A já na závěr v duchu říkám, děkuji Ti, Rusavo – a zase za rok.
Gábi děkuju za nádherné čtení a vybavení si vzpomínek.