Čas od času mi život ukáže tvář vtipálka, který mě staví do zcela absurdních situací. Kdyby mi před lety někdo řekl, že se stanu pro někoho výraznou inspirací v řízení auta – já, která se odhodlala řidičský průkaz vytáhnout z hlubin šuplíku pětatřicet let po jeho vydání – vysmála bych se mu. A kdyby mi řekl, že takových lidí bude hned několik, zakroutila bych hlavou a pomyslela si něco o pomýlených… Nicméně se to stalo a už tři ženy díky sdílení mých řidičských začátků sebraly odvahu a sedly za volant a čtvrtá o tom vážně uvažuje. Minulý víkend jsem v souvislosti s řízením auta prožila jednu milou chviku, a o tu se tu ráda podělím.
Když jsem byla malá, byl jediným řidičem v rodině náš táta. A byl si velmi jistý svými řidičskými kvalitami. Jezdil dennodenně, ať už naším rodinným autem, na které býval patřičně hrdý a opečovával ho jako člena rodiny, tak služební, lehce rozkodrcanou dvanáctsettrojkou. Měl proježděné všechny silnice v okrese, včetně podhorských cest, v každém počasí a za všech podmínek. A jezdí stále, vědom si svých zkušeností. Vlastně ani nevím, jak vnitřně hodnotil mé rozhodnutí začít řídit auto a koupit si svoje vlastní… a s jakou úrovní respektu nebo despektu se staví k mým řidičským schopnostem. Nahlas to naštěstí nekomentuje. A já se raději neptám, neboť ve srovnání s ním jsem opravdu začátečník.
Náš děda si je tedy při řízení po okrese „jistý v kramflecích“, ale s jízdou v neznámém velkém městě, myslím tím Brno, příliš zkušeností nemá. Bydlíme v Brně postupně už na třetím místě a na všechna si natrénoval své neměnné trasy. V minulém víkendu jsem byli domluvení na návštěvě u nás. Dopředu jsem tušila, že může být problém v tom, že jejich obvyklý směr „pod tunelem doleva a zase doleva“ je teď uzavřený, nedá se tudy projet a musí se složitěji objíždět. Vyznačila jsem cestu do mapy a poslala jsem ji rodičům do mailu, aby se dopředu zorientovali. Zdárně přijeli, cestu zvládli v pohodě, příjemná návštěva proběhla. Když se chystali k odjezdu, zmínila jsem, že vyjíždět budou trochu jinudy, než když jeli k nám. V dědových očích se objevila chvilková zmatenost. Začala jsem to vysvětlovat podrobněji, ale místo jistoty narůstala nejistota. „Víte co? Já pojedu před vámi a vyvedu vás až na výpadovku a prvním sjezdem se vrátím domů“. Myslím, že ještě před nedávnem by se proti tomu děda ohradil, že to přece zvládne sám. Teď se však na neznatelnou vteřinu zastavil – a potom rád souhlasil.
Vlastně navenek vůbec nic významého neproběhlo… ale já vím, že tohle malé gesto přijetí a uznání, pro mě možná až dojemné, uvnitř nás obou něco proměnilo. A že už to proměněné zůstane.