Po delší době jedna malá tramvajová příhoda. Nebo spíš letmé tramvajové pohlazení, krátký okamžik, jehož otisk ve mně s hezkým pocitem zůstal. Jela jsem v uplynulém týdnu do města a přede mě si sedl patnáctiletý mladík. Takový úplně normální hubený kluk. Spatřila jsem ho, už když tramvaj přijížděla k zastávce a on držel u ucha telefon a asi se snažil někomu dovolat.
Dosedl, tramvaj se rozjela a jemu zazvonil telefon. „Ahoj dědo, ano, volal jsem ti.“ Děda asi hůř slyší, proto o něco zvýšil hlas. „Chtěl jsem vám říct, tobě a babičce, že jsem se dostal, ano, na tu informatiku, tu druhou školu ještě nevím.“ Děda gratuluje a říká, že je rád. „Já vím, že jste na mě s babičkou hodně mysleli, a to jsem ti chtěl právě říct, jak moc mi to pomáhalo, že na mě myslíte a že mi držíte palce, děkuji za to. Mám vás oba moc rád, dědo.“
Něco uvnitř mě se v tu chvíli zatetelilo blahem. Ve slovech mladíka a v tónu, kterým je vyslovoval, byla čistá radost, vděčnost, úcta, láska… Slova prošla skrze mě – a já je teď posílám k vám, bez dalšího komentáře. Není nic, co by bylo třeba k nim přidávat.
♥♥♥