Sedím s hrnkem čaje z bazalky posvátné nad klávesnicí počítače a posledními drobnými úkony zakončuji letošní meditační pobyty na Rusavě. Zálohuji soubory, rozesílám nahrávky, hledám majitele zapomenutých předmětů… a nějak se mi nedaří plně se ponořit do běhu dní. Jako by si nějaká část mne chtěla v sobě ponechat dozvuky vjemů a ještě je nechce zařadit do archivu vzpomínek.
Ani nevím, co je možné přenést do slov, aniž by to ztratilo nádech kouzla prožitých okamžiků. Mohla bych psát, tak jako každoročně, o nádherném propojení nás všech, o sdílení mnoha příběhů, o smíchu a o slzách … a o neuvěřitelných „náhodách“ a synchronicitách, které tu běžely v přímém přenosu. Mohla bych… ale přijde mi to zbytečné, protože my, co jsme tu byli, si svoje prožitky neseme v sobě, a pro ostatní by to byla jenom slova.
Kdybych měla říct, co se neslo letošními pobyty nejsilněji, tak by to byla hlubinná důvěra a současně bolest… což se tak úplně nevylučuje. Hlubinná důvěra, její ztráta, lidská zranitelnost, potřeba potvrzení, znovuobjevení a probuzení bytostné důvěry v sebe a v život – to bylo asi tím nejdůležitějším tématem, které se tu otevřelo a bylo tu prožito. Bylo až dojemné sledovat, jak se vše uvolňuje a jak si téměř všichni dovolují, alespoň na chvíli, ponořit se do absolutní důvěry, beze strachu a pochybností, jak nechávají vstoupit tento prožitek do každičké buňky, aby si ho takto nesli v sobě dál.
Bolest, ta vyvstávala z mnoha osobních příběhů, z nichž některé se s probouzející se odvahou odhodlaly vstoupit do společného prostoru, mnoho a mnoho dalších jste se mnou sdíleli mezi čtyřma očima. Obzvlášť na třetím pobytu jich bylo tolik, že jsem chvílemi měla pocit, že se terapií stává téměř každý rozhovor, do kterého vstoupím, že se původně i nevinná otázka stane bránou, skrze kterou začne pronikat bolest, bezmoc, beznaděj, strach a vztek… Jakoby však v tomto prostoru a v tomto naladění vše, co bylo řečeno a vyslechnuto, skrze mě jenom procházelo a jemně se rozplývalo v oceánu slz. Mnozí možná vůbec netušili, co všechno tu letos bylo odevzdáno a přeměněno v naději.
Ze všech pobytů jsem si i já odvážela to, co jsem si přála, aby si odvezli všichni. Hlubokou důvěru, že je život právě takový, jaký má být, přestože tomu, co se nám děje, často vůbec nerozumíme. Že nejsme bezmocné figurky, že do nás byla vložena mnohem větší síla, než si umíme představit. A já navíc odjížděla s velikánskou vděčností za to, jací lidé přicházejí do energetického prostoru, který skrze sebe tvořím. S vděčností za to, že jakékoliv téma, které ke mně odkudsi přijde, jakýkoliv obraz reality, který se mi otevře a řekne si o pozornost, můžu bez rozpaků sdílet a mluvit o něm ze své duše k duším přítomných… a jejich duše odpovídají. Byť to jsou témata, o kterých se jinde nemluví a nepíše… a já tím pádem nemusím vstupovat do světa témat, o kterých se mluví a píše všude, možná až zbytečně. Můžu aspoň zčásti pobývat ve své introvertní ulitě a čekat, co ke mně přiletí, co mé vědomí potká při putování nekonečností, odkud jako tulák přinese, co kdo potřebuje, aniž ví, že to potřebuje. A možná tohle je vyzněním celé letošní Rusavy – dostali jsme všichni to, co jsme potřebovali, aniž jsme tušili, že to potřebujeme…
Nechám ještě promluvit pár náladových fotografií, další najdete v předešlém článku (tady)
