Za jeden z velikých darů považuji to, když čas od času vstoupí do terapeutického prostoru otázka, kterou bych si sama nepoložila. Otázek sem samozřejmě vstupuje nespočet… a na mnohé z nich přilétají i odpovědi – ideální stav je, když přímo k tomu, kdo otázky pokládá. Nebo jenom s malým nenásilným popostrčením. Ale občas se objeví otázka, která snad ani odpověď nečeká. A právě takové otázky otevírají pole ke zkoumání… O několik z nich se podělím, třeba se pole ke zkoumání nad některou z nich otevře i vám, v lenivém horkém létě…
To mi řekni, mám tak ráda rozmanitost, líbí se mi, jak je každý člověk něčím jiný. Dopřávám všem jejich jinakost a originalitu… A já sama se přitom zoufale snažím zapadnout do škatulek a ničím nevyčnívat. Čím to je?
Kde leží hranice mezi pozorovacím postojem a lhostejností, mezi odevzdáním se a rezignací? Jak ji rozeznat?
Za ty roky, co na sobě pracuji, se dokážu už zcela přirozeně k druhým chovat laskavě a shovívavě, nesoudím je a neposuzuji, neobviňuji je ze svých pocitů… tak proč se stejně tak nedokážu chovat i sama k sobě?
Jednou jsi mi říkala, že když mám problém, tak místo toho, abych se do něho čím dál víc zahrabávala myslí, mám se jenom dívat na pocity uvnitř sebe a všímat si znamení od vnějšího světa. Jak to té myslí ale mám sakra říct?
Proč, když víme, že s námi odsud po smrti odchází jenom to, co jsme získali uvnitř sebe, a neodneseme si nic z toho, co jsme nasbírali venku… trávíme většinu života „venku“?
Může se změnit můj život, když nedokážu změnit sebe?
Konečnost je tak děsivá… konečnost lidského života, konečnost lidstva i konečnost celé existence. Ale… není nekonečnost děsivá úplně stejně?
Tak by se chtelo rict Diky, Gabi. Ne proto, že si tyhle otazky kladu a uprimne receno se jimi porad dokola tryznim, a tak by me mohlo potesit, že v tom nejedu sama. Ale jak to ctu cerne na bilem, tak mi tak pristalo na mysli, že jak znovu a znovu delam kroky vzad a tzv. „selhavam“, tak se i pokazde zvednu a jdu to zkusit znova. A vetsinou pri tom objevim neco úplně noveho, nebo spis úplně stareho, davno zapomenuteho. Takže diky, Gabi.