Otázky, co nečekají odpověď

Za jeden z velikých darů považuji to, když čas od času vstoupí do terapeutického prostoru otázka, kterou bych si sama nepoložila. Otázek sem samozřejmě vstupuje nespočet… a na mnohé z nich přilétají i odpovědi – ideální stav je, když přímo k tomu, kdo otázky pokládá. Nebo jenom s malým nenásilným popostrčením. Ale občas se objeví otázka, která snad ani odpověď nečeká. A právě takové otázky otevírají pole ke zkoumání… O několik z nich se podělím, třeba se pole ke zkoumání nad některou z nich otevře i vám, v lenivém horkém létě…

To mi řekni, mám tak ráda rozmanitost, líbí se mi, jak je každý člověk něčím jiný. Dopřávám všem jejich jinakost a originalitu… A já sama se přitom zoufale snažím zapadnout do škatulek a ničím nevyčnívat. Čím to je?

Kde leží hranice mezi pozorovacím postojem a lhostejností, mezi odevzdáním se a rezignací? Jak ji rozeznat?

Za ty roky, co na sobě pracuji, se dokážu už zcela přirozeně k druhým chovat laskavě a shovívavě, nesoudím je a neposuzuji, neobviňuji je ze svých pocitů… tak proč se stejně tak nedokážu chovat i sama k sobě?

Jednou jsi mi říkala, že když mám problém, tak místo toho, abych se do něho čím dál víc zahrabávala myslí, mám se jenom dívat na pocity uvnitř sebe a všímat si znamení od vnějšího světa. Jak to té myslí ale mám sakra říct?

Proč, když víme, že s námi odsud po smrti odchází jenom to, co jsme získali uvnitř sebe, a neodneseme si nic z toho, co jsme nasbírali venku… trávíme většinu života „venku“?

Může se změnit můj život, když nedokážu změnit sebe?

Konečnost je tak děsivá… konečnost lidského života, konečnost lidstva i konečnost celé existence. Ale… není nekonečnost děsivá úplně stejně?

 

One thought on “Otázky, co nečekají odpověď

  1. Tak by se chtelo rict Diky, Gabi. Ne proto, že si tyhle otazky kladu a uprimne receno se jimi porad dokola tryznim, a tak by me mohlo potesit, že v tom nejedu sama. Ale jak to ctu cerne na bilem, tak mi tak pristalo na mysli, že jak znovu a znovu delam kroky vzad a tzv. „selhavam“, tak se i pokazde zvednu a jdu to zkusit znova. A vetsinou pri tom objevim neco úplně noveho, nebo spis úplně stareho, davno zapomenuteho. Takže diky, Gabi.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *