Skálo-pevně

Zůstal ve mně zvláštní pocit z jedné nedávné konzultace. Jako by mou kanceláří prolétl vítr, jako by se otřásly struktury… a přemýšlím, jak tento prchavý vjem obléct do slov a jak vyvážit balanc mezi uvedením faktů a zachováním soukromí… ale zkusím to.

Jen zřídkakdy se ke mně objedná někdo, kdo není naladěn na podobnou vlnu jako já. Do jisté míry je to dáno „zákonem přitažlivosti“. Dalším důvodem je, že každému před rezervací termínu doporučuji shlédnout pár let starou Duši K, kde jsem dost podrobně popsala principy metod, se kterými pracuji, a kam jsem vložila svoji frekvenci… a která tudíž funguje jako velmi dobrý „filtr“ pro rozpoznání, pro koho to je a pro koho spíš ne.

Ona, říkejme jí třeba Mia, to měla jinak, po svém… jako ostatně všechno. Přišla jenom na doporučení své kamarádky, aniž tušila kam jde a proč. A tak seděla proti mně. Rychlá mluva, rázná gestikulace, výrazně nalíčená, červeně nalakované nehty, velký rychlý vůz zaparkovaný opodál. Někdo by možná řekl: Sebevědomí až na půdu. Jenže… já viděla její lékařskou zprávu a četla jsem v ní fatální diagnózu s prognózou velmi nejistou. Detaily vynechám, agresivním nádorem je zasaženo několik orgánů patřících k novému mezodermu, který je řízený bílou hmotou velkého mozku. Podle Germánské nové medicíny tady nádory rostou až v hojivých fázích, tedy po vyřešení spouštěcího konfliktu, přičemž spouštěcím konfliktem je tu tzv. sebedevalvace, neboli ztráta sebeúcty. Jsou to situace, kdy se člověk cítí ponížený, neschopný, ztrácí sebehodnotu, cítí vinu, výčitky, stud, připadá si bezmocný a bezradný atd.

Začaly jsme si povídat. Na mou otázku, jakou obtížnou situaci prožila v posledním roce, odpovídá, že žádnou. V soukromém životě je spokojená, má krásný vztah, dvě malé děti, které miluje, vyladěné vztahy s širší rodinou, příjemné bydlení, spoustu plánů. Pracovně je spokojená také, podniká, a kvůli dětem pracuje jenom částečně. Vzhledem k tomu, že předtím byla na vysoké manažerské pozici, je pro ni klidové podnikání víceméně relax. Nic, co by mohlo spustit tak rychlý onkologický proces. Když jí popisuji obraz spouštěcího konfliktu, bleskově odpovídá, že nic z toho nejsou její témata.

Když se ptám, co bylo ještě o rok zpátky, jenom zmíní náročné období v tehdejším zaměstnání, zmíní také, jak do něj zasáhl covid a související omezení, ale jde v řeči rychle dál. Ve tváři jí však proběhlo něco, co mi zašeptalo, že se tam toho dělo víc. Vracím se tam otázkou. Detaily opět vynechám, ale Mia prožila v tom období něco, co do té doby nepoznala. Odmala byla tak schopná, chytrá, praktická, nepochybující, že vždy vše zvládla na tisíc procent… a najednou se ocitla, pod vlivem okolností a cizích chybných rozhodnutí, na několik měsíců ve stavech bezmoci, ponížení, zmaru… což pro ni byl absolutně šokový stav. Tělo rozjelo svůj biologický program, kdy v jeho akutní fázi člověk nepociťuje u těchto orgánů větší potíže, pouze tu dochází k úbytku hmoty; po podání výpovědi byl konflikt ukončen, program přešel do hojivé fáze a začaly růst nádory.

Co navrhují lékaři? … ptám se. Odpovědí je barvité přehrání několika situací z nemocnice, kde velmi rychle převzala management léčby do vlastních rukou. Sama rozhoduje, co ano a co ne, při nátlaku se okamžitě vymezuje, odvolává se na svá práva, nenechá se zatlačit do kouta, najde jiné možnosti v zahraničí a hned je realizuje. „Já nejsem proti doktorům, respektuji jejich vzdělání, ale ať si -píp- uvědomí, že nejsou vševědoucí a že jdou věci dělat jinak a můžou dopadnout jinak… a nechci od nich nic jiného, než aby se ke mně chovali jako člověk k člověku a ne s bohorovnou nadřazeností“. Zjevně měla smůlu na lékaře, který jí sděloval výsledky vyšetření. A on měl možná tak trochu smůlu na ni.

Bojíte se? … ptám se dál. Ano, prvních pár dní jsem se bála, dokonce jsem brečela. Ale teď už ne, vím, že léčba zafunguje, že nebude mít velké nežádoucí účinky. Možná budu muset odložit o rok určité plány, ale za tu dobu se uzdravím. Ani stín pochybnosti. Je nastavená rozkopnout prognózy. A rozkopne i strukturu mé terapie. Chcete nacvičit několik postupů z bioinformatiky? Ne, ty nepotřebuji. Věříte v pomoc něčeho vyššího nad námi? Ne, já se spoléhám sama na sebe. Chcete se do těch situací vrátit a uvolnit je? Ne, to už je dávno za mnou.

Necítím ani stopu pokory, ani stopu uvědomění si závažnosti svého stavu, ani stopu důvěry ve mně… a přitom je mi tato mladá dáma minutu od minuty víc a víc sympatická. Je mi dána dost velká dávka rebelství, přestože tak navenek nepůsobím… a tím pádem s mnoha rebely souzním. A fandím jim. Kdesi z hlubin mých terapeutických schémat, kterým se sice snažím vyhýbat, ale úplně se to nedaří, se vynořují myšlenky typu „takhle to nejde a měla bych ji vést k tomu a tomu“… ale Mia si dál drží svoji linku a na moji přeskočit nehodlá. Počkej, možná je tohle ta nejlepší možnost pro ni, říká mi tichý hlásek schovaný za myslí. Vlastně má pravdu, hlásek. Konflikt je prokazatelně ukončený, ve vnější realitě i uvnitř. Mia nemá tendenci naskočit na podobná témata znovu, a tím si rozjet tzv. kolej. Má hodně důvodů se uzdravit, je zaměřená na tvůrčí buducnost. Skálopevně věří léčbě, kterou si sama našla. Skálopevně věří sama sobě.

… A já jí dám dar důvěry a budu tomu všemu skálopevně věřit spolu s ní.