Není to zdaleka poprvé, kdy se ke mně dostala zpráva či informace, kterou jsem se z nějakého hlubšího důvodu měla dozvědět, cestou nepředvídatelnou, prostřednictvím tajemné hry náhod a synchronicit. A poprvé není ani to, že byl do řetězce těchto náhod zapojen internet a další moderní technologie. Přesto, nebo možná právě proto, zůstávám pokaždé v tichém užasnutí nad tím, jak je vše propojeno a řízeno silami, o kterých nevíme téměř nic.
Jeden večer, začátkem tohoto týdne, jsem se podívala na youtube. Mezi nabízenými videi se objevilo jedno, které mě na první pohled upoutalo, protože jsem v jeho záhlaví spatřila známé jméno. Bylo z kanálu, který nenavštěvuji a žádná nabízená videa mi z něho na obrazovku nenaskakují. I proto mě zaujalo. Zvláštní náhoda, říkám si. Rozhovor s jednou zajímavou ženou, trochu šamankou, trochu čarodějkou. Téma rozhovoru mě sice dost míjí, ale kliknu na něj… zajímá mě, jak teď žije a čemu se věnuje.
Navštívila mě už před delším časem, aby získala jeden střípek poznání na své cestě k uzdravení ze závažné diagnózy. Kromě onoho střípku v podobě pojmenování spouštěče své nemoci získala jeden nadpozemský prožitek, při němž pocítila tak silný příval lásky, že se na chvíli sama láskou stala. Naše cesty se pak protnuly ještě podruhé, při setkání na jedné hromadné akci… a teď potřetí, přes obrazovku monitoru. Shlédla jsem její povídání… a moc se mi líbilo. A přilétla myšlenka napsat jí o tomto nečekaném online setkání a o tom, že mám radost, že její život nabral smysluplný směr. Mail jsem odeslala a za pár okamžiků mi přišla odpověď, automatická – se slovy, že tento měsíc zemřela.
Nevěřícně jsem si ta slova četla, několikrát dokola. Po chvíli jsem vstala a zapálila svíčku… a na malou chvíli jsem pocítila její přítomnost. Poděkovala jsem jí, rozloučila se a ona se před mým zrakem rozplynula v proudu světla. Nebylo koho se zeptat, komu napsat, odkud se dozvědět víc. A ani to nebylo potřeba. Bylo to jako by si ona sama vymyslela a zrealizovala tuto krátkou scénu… A přestože se s ní před týdnem rozloučilo mnoho blízkých, přátel, spolupracovníků, celá široká komunita, ve které se pohybovala, asi potřebovala i letmé rozloučení se mnou. Možná krátké připomenutí onoho silného prožitku čisté lásky. Možná můj doprovod k překročení mostu do věčnosti… Kdoví.
Přemýšlela jsem pak o tom, co si z toho mám vzít pro sebe. A vyšla mi z toho na prvním místě Důvěra. Důvěra v to, že se věci dějí tak, jak se dějí, z důvodů nám sice vesměs neznámých, které jsou však z nějakých úrovní velmi sofistikovaně režírované vesmírnými režiséry. A těm že se naše neúnavné pátrání po všemožných Protože musí jevit jako bloudění v labyrintu slepých uliček. To, že nás neustále mají pod drobnohledem technologičtí slídilové sloužící černé skále, a to, že nám podstrkují ke shlédnutí či prokliknutí to, co se jim zrovna hodí – a mažou to, co se jim zrovna nehodí – asi už nikoho nepřekvapuje. Ale to, že tu pořád existují úrovně a síly, které jsou nad nimi a které dokonce umí jejich hračky využít, je-li to potřeba, je potěšující a nadějné… a posilující. A asi je potřeba nám to připomenout, čas od času.
Se vzpomínkou a poděkováním čarodějce Li.