Potřeby… třeba jich, či netřeba?

V předešlém textu jsem se zmínila, že se ještě pár slovy vrátím k tématu, které se neslo letošními meditačními pobyty na Rusavě – k hlubinným potřebám. Poprvé se tohle téma přihlásilo o pozornost už v zimě, psala jsem o něm v textu Nedosycení (odkaz). Postupně jsem zjišťovala, že se týká nás všech, více či méně. Asi každý z nás si přeje žít v bezpečí. Chceme se cítit přijímaní a milovaní, rádi zažíváme úspěch a uznání. Přejeme si mít moc nad tvorbou svého života, potřebujeme znát pravdu, vědět a pochopit svět kolem nás…. a toužíme po svobodě.

Dalo by se říct, že tohle všechno je normální a přirozené a není na tom nic špatného. Není… Dokud nás tyto potřeby a jejich naplnění nezačnou ovládat. Dokud nevnášejí tlak do našich vztahů, kdy naplnění těchto potřeb čekáme od svých blízkých. Dokud nás nevedou do urputné kontroly nad životem a nebrání životu, aby se skrze nás volně žil. Dokud neblokují naše rozhodování. A dokud se skrze ně nenecháme manipulovat – druhými lidmi nebo systémem. Dokud nám neberou svobodu.

Dlouho jsem netušila, jak s tímto tématem naložit. O každé z uvedených potřeb by se dalo dlouze mluvit z mnoha stran, téměř každá z nich by nás vedla do minulosti, často do dětství, kdy naplněna nebyla… a postupně se na ni navázala další zranění. Já to však chtěla přenést do úplně jiných rovin. Už dlouho vím, že nestačí uvědomovat si věci na úrovni mysli, mluvit o nich, snažit se je pochopit a zařadit do logického rámce. Mnohem hlubší „studnicí moudrosti“ a archivem vzpomínek je naše tělo – a každé léčení či vnitřní proměna by měla zahrnovat i tělo, měla by být do něho vnesena.

A pak, když mi jeden kočičí pohled prozradil cestu, jsem do té cesty vložila důvěru. Každou potřebu nejprve na vědomé úrovni otevřel každý tiše sám, s pomocí několika otázek v krátkém dotazníčku. A potom jsme pokračovali společně v meditaci uvolněním v těle uvíznutých programů a dosycením v energiích Nebeského Otce a Matky Země. Vlastně doteď nevím, do jaké míry si kdo uvědomoval, co tam probíhá… a nezáleží na tom. Jak jsem psala už v minulém článku – já tam byla i nebyla a nechala život, aby proudil, a slova, aby byla vyřčena… Skupina v tu chvíli jako by byla jedním spojeným organismem a já byla součástí jeho prožívání. Cítila jsem ve svém těle, co je skupinou uvolňováno, a pomáhala jsem tomu odejít laskavě a s jemností… a pak jsem skrze sebe nechala proudit do prostoru energie, kterými se jednotlivé potřeby dosycovaly, a současně jsem toho byla jenom svědkem. Byla tu skutečnost i snová hra současně a já za ni během pobytu opakovaně děkovala.

Nešlo o to, aby se všem všechno vyřešilo… to ani není možné a předpokládám, že to nikdo nečekal. Ale každý mohl v tomto prostoru uvolnit alespoň část starých blokujících vzpomínek – a každý mohl aspoň na malou chvíli pocítit, jaké to je koupat se v nekonečném oceánu bezpečí, přijetí, důvěry, lásky, uznání, moudrosti a svobody. Jaké to je všechno mít a nic nepotřebovat. Jenom plně být, v dokonalém přítomném okamžiku. Od té chvíle v sobě buňky těla nesou tuto oživenou informaci. Co to komu přinese v reálném životě, to se teprve uvidí.

Celý proces byl tak spojený se silným a bezpečným prostorem Rusavy, že mě nejprve vůbec nenapadlo přenést ho někam jinak. Přišla však ke mně opakovaná prosba od těch, co se na Rusavu letos nedostali, zda bych ho nezopakovala formou intenzivního víkendového semináře. Zkusíme to v pozdějším podzimu v jednom krásném meditačním prostoru v Brně. Pokud v sobě někdo cítíte impuls Ano, můžete se přidat.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *