Nástup letošních prázdnin se u mě nese na vlně potěšení a tiché radosti z několika událostí a situací, jejichž spojovacím článkem jsou mé tři děti… tedy skoro se rozpakuji psát děti, protože dvě jsou už pár let dospěláky a třetí se k dospělosti zvolna přibližuje. Nicméně mám to jako ostatní „matky světa“, děti pro mě zůstanou dětmi napořád a jejich radost bude mou radostí. Také napořád.
Mám radost ze svého nejmladšího syna, který dokončil kvartu na osmiletém gymnáziu a společně se svými spolužáky-matematiky se velmi kreativně a dojemně rozloučil se svým třídním profesorem, který je na vyšší gymnázium už provázet nebude. Posuďte sami… Jejich třídní se mnohokrát zmínil, že je příznivcem oskeruší (takřka zapomenutý ovocný strom). A tak se při vymýšlení dárku na rozloučenou zrodil nápad darovat mu jeho osobní oskeruši. A kde ji vysadit? Kde jinde, než na Urbanově kopci, neboť onen třídní se jmenuje Urban… Od nápadu nebylo daleko k činu. Starosta obce, na jejímž území kopec leží, vydal povolení oskeruši vysadit a ochotná paní bydlící v blízkosti přislíbila možnost natočit si u ní vodu na její pravidelné zalévání. Oskeruše zakoupena, odvezena, zasazena, zalévána… a na konci školního roku předána, i s pamětní dřevěnou tabulí. Třídní událost, na kterou asi nikdo nezapomene.
Mám radost ze svého prostředního syna, jemuž se podařilo složit bakalářské státnice na náročném studijním oboru. Možná by bylo lepší napsat, že mám radost za něho… protože vím, kolik času a úsilí věnoval přípravě a jak si oddechl, že to vyšlo.
Mám radost z několika krásných dní, které jsem strávila s nejstarší dcerou a nejmladším synem na chatě, kam jsem jezdila odmalička se svou babičkou a dědou, z výletů do míst, kam jsem také jezdívala jako malá, z neuvěřitelné pohody, kterou jsme si užívali… při koupání, při výletech, nad dobrým jídlem a kávou a zmrzlinami. Je to parádní pocit, když mé děti jezdí rády na místo, kam odjakživa jezdím ráda já, na místo, kde přestávám být matkou a stávám se ve vzpomínkách znovu dítětem.