Uvědomila jsem si dnes, při rozloučení s jednou nádhernou ženou, maminkou mé kamarádky, že čím větší osobností je člověk během života, tím méně slov se dá vyslovit po jeho odchodu. Do jakých slov se dá zabalit, jak byla krásná navenek i v nitru, jak byla milující, jak ráda se smála a oceňovala humor a nadhled, jak byla inteligentní a moudrá, jakou kotvou byla pro svoji početnou rodinu? S jakou smířlivostí přijímala vše, co život přináší, včetně nemoci, která ji provázela posledními měsíci? Všechna ta slova znějí… jenom jako slova, jenom jako zlomek lidskosti a života, který žila.
Přála si, aby to dnes nebylo černé a smutné… a přesto to smutné bylo.
Když jsem šla dopoledne do jednoho z mnoha desítek brněnských květinářství a vyslovila přání, že bych chtěla smuteční kytici, která bude veselá, květinářka se na moment zamyslela a povídá: Nejdete vy na stejný pohřeb jako jeden náš stálý zákazník? Ten také včera volal, že chce navázat smuteční kytici, která bude veselá. Jmenuje se pan Nebudujmenovat. Znám pana Nebudujmenovat už spoustu let, k rodině patřil… a tak trochu patří stále. Tahle náhoda tak hezky zahřála… že vážeme u stejné firmy. Myslím si, že ji by toto setkání veselých smutečních květin také hodně pobavilo… možná se i zasmála, tam v nekonečných dálkách, kde teď přebývá. Děkuji a vzpomínám… paní M.
(ano, veselá-smutná kytice na obrázku)