O mužských slzách a ztracené síle

Jak už jsem tu párkrát psala, příběhy, které se mnou při konzultacích sdílejí jednotliví lidé, se občas jakýmsi tajuplným způsobem časově potkávají a propojují mezi sebou a vyprávějí vyšší příběhy. Příběhy nesoucí témata, která chtějí vynést ze tmy nevědomí na světlo. V minulých týdnech se opakovaně objevilo téma síly, a kromě slov ho vyprávěly i slzy. Slzy několika mužů.

Stejně je to trochu zvláštní, vidět plakat muže, kteří jinak své slzy skrývají. Přestože dávné klišé, že chlapi nepláčou, snad už pozbývá na platnosti, mám v takových situacích pocit, že sleduji něco, co by mělo zůstat v utajení. Jako kdybych nahlížela klíčovou dírkou do zamčeného pokoje. Přes tento pocit jisté nepatřičnosti vím, že dávám těmto mužům veliký dar v tom, že nastavím atmosféru klidu a přijetí, ve které se cosi pootevře a slzy samovolně vytrysknou. Beze studu, bez omluv. A oni můžou jen sedět a plakat a nechat odplavovat vzorce a programy, které tyto slzy doteď držely uzamčené.

Vyslechla jsem příběh o vzpomínkách na pradávnou sílu, která se v tomto životě přeměnila na ovládající vztek. Vztek projevený skrze potřebu ukázat v určitých situacích mnohem větší moc, než je dostupná, ukázat svoji nadvládu. Vztek vedoucí k bezmoci a k nádoru prostaty.

Vyslechla jsem příběh o síle, ukradené v dětství. O všudypřítomném strachu, který nastoupil místo ní. O neustálém pocitu ohrožení ze všech stran. O strachu jakýkoliv náznak síly projevit, protože by se mohl přetavit v agresi a následoval by trest, odmítnutí a vyloučení. Příběh o silném poškození zraku.

Vyslechla jsem příběh o trvale nasazené masce dokonalé kontroly, pod kterou se skrývá strach přiznat slabost a bezmoc. Maska ukazující výraz „vše mám zmáknuté a se vším jsem vyrovnán“ a uvnitř přidušené emoce takové intenzity, že spustily program nádoru střev.

Vyslechla jsem příběh o generačně přenášeném násilí, o přesvědčení, že přijímání ran formuje opravdové muže a že rodinným autoritám se neodporuje. Smutný příběh o vyhasnutí emocí a ztvrdnutí srdce, o neschopnosti milovat a navazovat zdravé vztahy.

Energie boje, agrese, strachu, útoku, chtění, křivdy, vzdání se, obrany, přežití… brnkají na strunu našich hlubinných pudových vrstev. Proto se situace, které je přinášejí, často stávají spouštěči biologických programů, tedy nemocí, na orgánech nejstarších zárodečných listů (entodermu a starého mezodermu), které jsou řízeny nejstaršími částmi lidského mozku.

Téma síly a moci je jedním ze silně zkreslených planetárních témat. Je spojeno s informačním polem planety Mars. Martické energie ve své prapůvodní podobě měly podporovat vědomí moci člověka, jeho duchovní sílu a zdravou sebeúctu, měly posilovat jeho vůli a podporovat záměry ke konstruktivní tvorbě a vývoji světa. Po jejich zkreslení se dostaly do stínového stavu, který se projevuje dvěma možnými způsoby.

Jednak jako zneužití síly, tedy agrese a boj, jednak jako potlačení síly, tedy bezmoc či odevzdání moci. A v těchto nízkých frekvencích síly je lidstvo už po staletí udržováno předkládáním falešných obrazů vzbuzujících strach a pochyby a podněcujících agresivitu a boj. Tyto obrazy vidíme všude kolem sebe. Den za dnem nám je předkládají v nepřetržitém proudu média, ukazují se dětem od malinka. Jsou považovány za normální. Všechny tyto obrazy za celou lidskou historii neseme uložené v paměti svých buněk, proto jsme jimi tak snadno ovladatelní. Bojíme se, a proto bojujeme. Bojujeme proti jiným názorům, bojujeme za zdraví, proti nemocem, bojujeme s druhými i sami se sebou, dokonce bojujeme i za mír a za šťastnou budoucnost.  Samotný Život jsme schopni označit za Boj.

Jedinou cestou, jak z toho ven, je rozpomenout se na to, kým opravdu jsme. Začít vidět a přijímat pravdivé obrazy ukazující podstatu člověka, jeho sílu a moc. Když třeba jenom na pár vteřin nahlédneme do této podstaty a uzříme, co to vlastně znamená být Člověkem, jakou moc a sílu „člověčenství“ v sobě nese, přestaneme se bát, ztratíme potřebu bojovat a dokazovat. Budeme těmi, na které jsme vždy čekali. Informační pole planety Mars se již uzdravuje, postupně se uzdraví i lidská síla.

Možná nastává čas jít tomuto obnovení naproti a přestat se bát. Otevřít oči, začít rozlišovat mezi falší a pravdou, zbavit se klamavých měřítek úspěchu (viz tento článek), urovnat si životní hodnoty, zjednodušit svůj život – a začít žít.

Inspirováno:
A. N. Petrov: Drevo žizni/Mars
David Icke: Život v přeludu a jak se z něj probudit
Richard Rudd: Genové klíče (v překladu Markéty Doubravské)

2 thoughts on “O mužských slzách a ztracené síle

  1. Kdybychom si uvědomili, jak dlouhou cestu za poznáním jdeme, po které stejně a opět následuje návrat na samý začátek, cíle nevidno, kde slzy jsou uvolňujícím a chápajícím ukazatelem podstaty našeho vnitřního Já, mohli bychom se konečně v různých situacích uvolnit a najít sami sebe. Reakce pak buď nejsou potřebné, nebo jsou plné lásky a porozumění. A v každé takové chvíli, kdy vyžadujeme moc abychom ukázali svoji sílu, nebo naopak se i větší síle zbytečně podřídili, je možnost vidět sami sebe v celé své nahotě bytí a kráse poznání. Protože každá tato situace nás může dostat buď k blaženosti, nebo sebetrýznění. Kterou cestu si vybereme záleží jen na nás, ale ale už vím, že může pomoci jedno. Po položení si základní otazky: Mohu svým chováním, svojí reakcí či rozhodnutím o něco přijít? Může se mi něco nového přihodit co mě na cestě posílí? A následně se rozhodnout k dané reakci. Nésti za ní plnou zodpovědnost. To pomáhá při rozhodnutí. Aspoň mě, chlapovi

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *