Čekám na tramvajové zastávce před velkým hračkářstvím. Z jeho dveří vychází babička se svou vnučkou, která šťastně mačká v náručí velikou plyšovou sovu. Ještě má kolem krku pověšenou cenovku.
„To je velká moudrá sova“, povídá babička.
„Babi není modrá, je žlutá“, vyčítavě odpovídá holčička.
„Já neříkala modrá, ale moudrá“.
„A co to je moudrá?“
„Moudrá, to je že všechno ví a všemu rozumí“.
„Babi, to je jako můj tatínek, ten taky všechno ví. Babi, je tatínek taky moudrý?“
Babička se dostává maličko do rozpaků. „Tvůj tatínek je hodně chytrý“.
„Babi, je můj tatínek moudrý?“
Babička má zjevně o moudrosti svého zetě jisté pochyby: „Tatínek toho hodně ví.“
„Babi, a je moudrý? Babi řekni…“
Konec rozhovoru už jsem neslyšela, přijížděla moje tramvaj.
Brala jsem ho ale jako impuls k nahlédnutí do Genových klíčů*, co říkají o Moudrosti.
Moudrost je siddhickým projevem Genového klíče 48.
Cesta k Moudrosti vede od Nedostatečnosti, přes Vynalézavost.
Krásná moudrá slova…
Stínem GK 48 je Nedostatečnost. Je jedním z nejtemnějších míst naší DNA. Rodí jeden z našich nejhlubších strachů, že jsme samotnou podstatou nedostateční. Lidé většinou nemají nejmenší představu o svých skutečných schopnostech. Přitom vidíme příklady úžasných mužů a žen, kteří oplývají skvělými talenty a doslova konají zázraky, lidstvo se ale neprobudilo ze svých nočních můr. Frekvence, kterou stín 48 pouští do buněk našeho těla, se projevuje jako hluboká nejistota, jak si poradíme se svou budoucností. Snažíme se pak udržet kontrolu nad všemi oblastmi svého života, vytváříme si falešné reality založené na detailech. Strachu z nedostatečnosti nás to ale nezbaví. Prázdnotu se snažíme zaplnit získáváním dalších a dalších vědomostí, ale ani ty nás strachu nezbaví. Všechny systémy znalostí založené na logice slibují jistotu – a čím je systém složitější, tím více lidí mu věří. To je případ moderní vědy. Věda je úžasným nástrojem, je-li používána k hledání ducha pravdy, problémem jsou ale vědci, kteří své teorie užívají jako iluzi jistoty zakrývající realitu.
Stín 48 je jako bezedná černá díra. Je to strach úplně ze všeho – z bídy, z nemoci, ze ženství, strach z mužů v černém, z mimozemšťanů, z bohů či vlád. Je to strach, že se někdo zmocní našich znalostí, aby nás ovládal. Záchranu před těmito strachy nám kromě vědy slibuje náboženství, vzdělávání, ekonomika – snaží se nám vnuknout pocit kolektivního bezpečí.
Jsou-li lidé včleněni do systému, strach ustupuje do pozadí.
Dalším projevem tohoto stínu je snaha vytvořit co největší bohatství. Až jednou lidé najdou odvahu pohlédnout do svého největšího strachu – z prázdnoty, zjistí, že prázdnota není prázdná a studená, ale vřelá, milující, překypující světlem a zázraky.
V lidské povaze se tento stín projevuje jako stádnost nebo bezohlednost. Stádnost tvoří kolektivní podřízenost masového vědomí. Jsou to ovce, které pohřbívají své strachy pod povrch svého přizpůsobení systému. Tito lidé se bojí podívat na strachy uvnitř svého těla, takže se zabydlí v zažitých vzorcích dané společnosti. Lidé pod vlivem Bezohlednosti posilují celkový pocit nedostatečnosti v druhých. Používají svých znalostí k tomu, aby manipulovali strachy ostatních lidí, a přitom se schovávají za systém. Svým bezohledným chováním zvyšují obecnou hladinu strachu. Kvůli nim si lidé udržují paranoidní představy. Často bývají tito lidé i na vlivných pozicích a jednají bezohledně – obecně to vyvolává pocit, že fungování celé společnosti je neosobní a mimo naši kontrolu.
Darem Genového klíče 48 je Vynalézavost. Tajemství překročení stínu se skrývá ve slově Důvěra. Učíme se důvěřovat životu a postupně i svým stínům, to znamená, že se nebojíme vstoupit do svého strachu, přestože to může být nepříjemné. Strach odstranit nedokážeme, ale můžeme zmenšit svoji mentální úzkost. Už se neskrýváme před temnotou ve svém nitru – naopak jako bychom spustili vědro do hluboké studny, vytáhli ho a podívali se, co je v ní. A čeká nás překvapení – vytáhneme odsud řešení na řadu problémů ve světě kolem nás. Tolik světla může vzejít z tak temného místa. To je dar vynalézavosti. Učíme se důvěřovat, že v pravou chvíli vytáhneme z vědra přesně to, co potřebujeme, tu správnou odpověď. A když se tak stane, naše důvěra vede k další důvěře a posiluje se. Víme už, že hluboko v nás se skrývá neomezený zdroj všech řešení. Dostaneme se k němu, jen když přiznáme svoji zranitelnost a nevědomost. Když se naučíme důvěřovat své nevědomosti, život se začne odvíjet harmonicky a “odprogramováváme se” od stínových programů. Tělu tento proces trvá nejméně sedm let. Vynalézavost v nás spustí proud vnitřní tvořivosti a začnou se vynořovat naše přirozené talenty.
Každý člověk je uzpůsoben k tomu, aby prosperoval, protože sám život je prosperující. Znamená to, že máme vždy o trochu víc, než potřebujeme – není to hromadění. Prosperující člověk vždy dostane takovou podporu, jaku potřebuje a kdy ji potřebuje, a ne že hromadí zásoby pro falešný pocit bezpečí.
Na siddhické úrovní tohoto klíče potkáváme Moudrost. Moudrost uctívaly všechny kultury od počátku věků. Na siddhické úrovni ale funguje paradoxně – otevírá prázdnotu v našem nitru, náš prvotní stav nevědění. Moudrost přichází cestou nevědění, ne cestou vědění. Přichází skrze nejistotu. Žít v nejistotě znamená tu největší jistotu, znamená to vzdát se všech otázek a vrátit je nekonečnu. Moudrost je ženské povahy, bývá symbolizována vodou, studnou, temnotou, pramenem či údolím. Ten, kdo je moudrý, se nejvíc podobá vodě. Je moudrý, jelikož neví, že je moudrý, je mocný, jelikož mu je moc lhostejná, žije beze strachu, protože ve skutečnosti neexistuje.
Otázkou všech hledačů moudrosti je, jak ji získat. Moderní věda se snaží najít jedinou teorii vysvětlující vše, snaží se vysvětlit vesmír. Tato odpověď se ale nachází přímo v otázce, stejně jako se nachází v našem nitru. Když se toto siddhi v někom rozzáří, přestane existovat a stane se jen nevinně spontánním aspektem celku. Přesně tím ale byl i předtím, než se v něm rozzářila moudrost. Moudrost v nás nic nemění – a právě to přináší pravou moudrost.
Nejmoudřejší součástí člověka je jeho fyzické tělo, je zdrojem vesmírné moudrosti. Musíme tělu dovolit, aby cítilo, myslelo a jednalo po svém. Na základě zkušeností těla si musíme uvědomit, že všechny naše činy, myšlenky a pohyby nemají nezávislý zdroj, ale že se vynořují z absolutna. Pokud si dovolíme každý pocit přijmout a plně a s důvěrou ho v těle prožijeme, pak všechny vibrace strachu, i ty nejhlubší, nakonec utichnou.
*Richard Rudd: Genové klíče (v překladu Markéty Doubravské)