Zdál se mi dnes v noci zvláštní sen. Velmi symbolický sen. Přišel zřejmě jako odpověď na předspánkové myšlenky, které mi běžely hlavou po sepsání včerejšího článku o věčném návratu (najdete ho tady). Zdálo se mi o domě. Věděla jsem, že je to můj domov, přestože vypadal úplně jinak než dům, ve kterém bydlíme. Procházela jsem tímto domem a uklízela jsem v něm. Při úklidu jsem postupně nacházela do té doby utajené místnosti. Objevovaly se přede mnou dveře, které jsem do té doby nikdy nespatřila, za nimi pokoje, které jsem neznala, a tím pádem je vůbec nepoužívala. V jednu chvíli jsem se dokonce ocitla na schodišti, které mi zpřístupnilo celé nové poschodí.
Po probuzení jsem přesně věděla, jakou symboliku mi sděloval tento sen. Mluvil o tom, jak malou část sebe samých známe. Jak stále žijeme v několika málo pokojích, stále stejné předvídatelné životy. O dalších pokojích buď nevíme, nebo se je bojíme otevřít. Možná ze strachu z neznáma, možná proto, že skrývají něco pro nás nepřijatelného. Nebo proto, že z nich vede tajná chodba, na kterou se dá vstoupit jenom v případě, že závaží, které jsme doteď vlekli za sebou, konečně odložíme a vydáme se dál bez něj. Sen mluvil o utajených vrstvách nás samých, o zakopaných pokladech darů a talentů, o zamčených truhlicích, ve kterých hromadíme to, co nám má zajistit bezpečí – za toto bezpečí však platíme tím, že do truhlic nepozorovaně spadnou a ztratí se v nich i klíče k dalším dveřím. Mluvil tom, že život má pro každého z nás připravenou celou řadu překvapení a objevů, jenom musíme mít chuť a odvahu je objevovat.
A další vrstva této symboliky – nové komnaty jsem začala nacházet při úklidu. Možná je teď čas začít se zbavovat všech nepotřebných balastů, nahromaděných věcí, ale i starých názorů, postojů a přesvědčení. Ponechat si pouze to, co opravdu potřebujeme a co nám přináší radost. Že je čas vnést do života jednoduchost, čistotu a světlo. A těšit se, jaké dveře se před námi otevřou a co za nimi objevíme.