Víte, co byly tzv. věštby z tržiště? Používali je staří Řekové. Před sochou Herma (posla) vyslovili svůj dotaz, pak si zacpali uši a poodešli – a první slova, která tam od někoho po odkrytí uší zaslechli, byla odpovědí na jejich otázku. Vzpomenu si na to, když jsem někde v davu lidí, mé uši vnímají jejich hlasy jako spojitý šum… a z tohoto šumu najednou vyskočí slovo nebo věta. Stane se to někdy v tramvaji. Tedy v šalině. Projíždím denně svéráznou částí Brna zvanou Cejl. Tady je spojitý hluk zabarvený nepřeslechnutelnou intonací a věty, které vyskočí, jsou často značně úderné. Mám pro vás pár adventních, přimyslete si k písmenkům ještě výrazný „cejlský“ tón a nalaďte shovívaný úsměv.
– Kam jedeš? – Ale na Zelňák, mají tam prej strážné anděle a toho já sháním, všude lítám, tak pro něj valím.
– Viděls ten strom vole? Samý světlo nebeský.
– Ty jí chceš koupit anděla? Kup jí radší mejdlo nebo flašku. Anděla každej hodí hned do koše.
– Dojdi na rynk, půjdeme se poblejt ze svařáku.
Tož tak, Brno poetické 🙂