Vím, jak málo vím

Přicházejí každému z nás do života lidé, se kterými máme pocit, že se známe již řadu let. I já to tak mám. Ale jen úplně výjimečně se v mém životě objeví někdo, s nímž jediný pohled do očí prozradí, že se známe od pradávna. A považuji za veliké štěstí, když odkudsi z vesmírných časoprostorových dálnic, navzdory teoriím pravděpodobnosti, přijde dar takového setkání.

Přijela za mnou na jaře. Ale už od zimy věděla, že jednou přijede. Věděla to ve chvíli, kdy shlédla video besedy, ve které jsem vystupovala… a pocítila blízkost. Netušila v tu chvíli, že přijde mnohem vážnější důvod k cestě za mnou, než jenom potřeba se poznat, že bude mít za pár týdnů diagnózu, která je současně rozsudkem smrti. A tak stála ve dveřích. Nádherná, jemná, zářící, s milým úsměvem. Podobný věk i podobná profese jako já, mnoho podobných názorů a postojů… ale jen těžko se dá přenést do slov ta zvláštní spřízněnost za tím, možná ve vnímání života. Obě na jedné straně za život vděčné, na druhé k němu nepřipoutané a nelpějící na něm. Na jedné straně žijící s velkou vážností a zodpovědností, na druhé s vědomím pomíjivé iluzivní hry, kterou tu hrajeme. Jednou nohou na zemi a druhou v nebi, dalo by se říct. Je to kouzlo, nemuset nic říkat a vědět.

Zpočátku hodně lidí v jejím okolí vidělo naději a nevěřilo škarohlídským prognózám lékařů. Postupně jich bylo na straně naděje méně a méně. Nakonec jsme o zbytky naděje pečovaly jenom tři. Ona, já a jedna poněkud netypická lékařka. A ještě pár vlídných spojenců nás tiše podporovalo. Před týdnem jsme se ještě na pár hodin potkaly a obě jsme tušily, že se loučíme, přestože ve slovech jsme nechávaly otevřená dvířka pro zázrak. A dnes už tu není.

Nevím, zda se dalo udělat něco víc. Nechybělo pochopení a přijetí, snaha a úsilí vyvážené pokorou a odevzdáním, klid a důvěra ve vyšší síly… a přesto to bylo málo. Znovu jsem si uvědomila, jak malý střípek vědění máme a jak velký prostor nepoznaného je před námi. To může vzbuzovat beznaděj, nebo naopak lákat k dalšímu zkoumání. Vybírám si druhou možnost. Ona by si ji vybrala také.

Řekl mi před nedávnem jeden vidoucí muž, že jsem si vzala pořádný kus obrazu současné reality k přetvoření. A že ukazovat lidem, že se mohou sami podílet na vyléčení, se může setkat se značným odporem. Za sebe to takto ani nevnímám a nevím, kolik protivníků chodí někde venku, neřeším je, ale snažím se, abych tím nejsilnějším protivníkem nebyla sama sobě. Abych právě ve chvílích, jako je tato, dokázala udržet obraz smyslu této cesty, abych si v sobě ponechala důvěru v možnosti a sílu člověka, abych nezpochybnila to málo, co vím, abych nezapomněla na ty, které jsem provázela k uzdravení a k životu.

Nevím, co si z toho mám vzít pro sebe, co si mám uvědomit. Respekt a pokoru před těmito nemocemi mám snad dostatečnou. Do pozice všemocné a vševědoucí se také nestavím. Připouštím, že známe jenom zlomek všech souvislostí a že jsou věci, které ze své úrovně vědomí pochopit nemůžeme, že existuje vyšší vůle než je lidská. Nepoutám ostatní lidi k sobě ani k této realitě. Nevynucuji si od života nic násilím… a tím pádem ani tuto odpověď, ale doufám, že jednou přijde. Třeba mi ji přinese krátký sen někdy nad ránem, jak už to sny tiše umí. A já pochopím, proč mi vstoupila do života jen na prchavou chvilku, a co pro nás obě ten půlrok znamenal. A třeba se zase někdy potkáme, na odpočívadle některé z vesmírných dálnic.
Děkuji a nezapomenu, Ká…

2 thoughts on “Vím, jak málo vím

  1. Krasne napsano…mozna to bude znit jako klise ale Buh mel s ni jiz asi jine plany…
    Preji Ti Gabi at najdes odpoved, kterou hledas…

  2. Veru dík… a nevnímám to jako klišé, sama to beru tak, že není vše možné pochopit na „lidské“ úrovni. G.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *