Bio, neBio

Sedím v tramvaji, koukám z okna, ale nemůžu neposlouchat dvě maminky, sedící opodál se svými princeznami školkového věku a jedním malým princem spícím v kočárku. Tedy… nemám uši nastražené, dolétaji mi k nim spíše oddělená slůvka. Tématem hovoru jsou ekoplínky, nový bezobalový obchůdek… a také zdravá strava. Témata, se kterými v podstatě dost souzním, mám k nim však kdesi na pozadí určité „Ale“. A to „Ale“ tu vzápětí běží v přímém přenosu.

„Představ si, jaká je moje tchyně kráva.“ …  „Nechala v neděli Rozárku křoupat kostky cukru
z cukřenky. Kdybych to neviděla a nesebrala jí to, tak je snad sežrala všechny.“ „Fakt, jo?“ „A víš, co mi pak řekl ten můj? “ „Že to s tím svým Bio přeháním a že z pár kostek cukru nikdo neumře. Debil. No že se divím, synáček.“ … „To jsem v té rodině fakt jediná, kdo chce mít děcka zdravá a necpat je těma jedama?“ Hovor pokračuje v podobném naladění dál, střídavě obě sdílejí historky s krávami a slepicemi v jejich okolí. Nepřeháním. Emoční dusno zůstává ve vzduchu dlouho poté, co vystoupily z tramvaje.

V čem tkví to mé „Ale“ v souvislosti s vege, raw, bio, eko, pránisty atd? Určitě ne v samotném obsahu těchto témat, se kterými jsem, jak už jsem psala, v podstatě v souladu. Tkví v jisté urputnosti či zarputilosti či sveřeposti (miluji češtinu), v nadřazenosti – více či méně zjevné – nad těmi, kteří mají priority v této oblasti nastavené jinak. Tkví v prvotním záměru k těmto změnám. Ony totiž existují dva přístupy, byť se ne vždy dají odlišit vnějším pohledem. Vlastně možná jen málokoho napadne, že se odlišují. Zkusím to vysvětlit.

První přístup vychází z úrovně lidského vědomí. Pokud se svým vědomím dostaneme na určitou frekvenci, tak začneme zcela přirozeně vyhledávat zdravější stravu, zamýšlíme se nad stavem planety, snažíme se neplýtvat, neškodit, zjednodušujeme svůj život. Druhý přístup je ten, že se svou vůlí rozhodneme včlenit do života tyto změny, abychom se stali lepším člověkem, abychom žili kvalitnější život.

Ani jeden přístup není špatný. U toho druhého bychom si však měli bedlivě hlídat, abychom si na tom nezačali stavět svoji identitu, abychom se nezačali povyšovat nad druhé, abychom se nestavěli do pozice těch lepších… Aby se nám do pozadí nevloudil strach nebo lpění. Nebo oboje. U prvního přístupu se to nestává. Dojdeme-li k těmto změnám pod vedením čistého vědomí, pak nemáme potřebu o nich mluvit, neprezentujeme je na sociálních sítích, nehodnotíme v tomto směru druhé lidi. Stanou se naší přirozenou součástí stejně jako to, že chodíme večer spát, že si čistíme zuby a pijeme, když máme žízeň. A také z této úrovně za nikoho a za nic, ani proti nikomu a proti ničemu, nebojujeme. Žijeme a necháváme žít. A svět kolem nás se přirozeně proměňuje s námi.

Někdo možná řekne, že v tom není příliš velký rozdíl. Ale on je, je v energii záměru, která přetrvává. Do informačních polí se ukládají naše myšlenky, emoce, touhy a přání, a zpětně nás všechny ovlivňují. Kromě viditelného smogu tady pak máme smog informační, kromě znečištění planety odpadem tu máme znečištění negativními emocemi, nenávistí, strachem, pohrdáním… Je potom otázkou k zamyšlení, co nám ubližuje víc. Ať už z pohledu jednotlivých rodin například v otázkách vlivu nezdravých potravin versus nezdravých emocí, nebo na celoplanetární úrovni.

Pan Arkadij N. Petrov* říká v jedné ze svých knih, že vnitřní a vnější svět jsou neoddělitelně spojeny. A že svět roste od člověka. Když se nám podaří svým vědomím obnovit třeba jen jednu jedinou buňku ve svém těle, spustí to odraz ve vnějším světě. Třeba se tím pročistí jeden malý rybníček kdesi na planetě. A také říká, že svět kolem sebe můžeme zachránit, teprve až zachráníme svět v sobě…

*Arkadij Naumovič Petrov: Stvoření světa

One thought on “Bio, neBio

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *