O Šarlatánech – Blog Gabriela Benešová

Šarlatán. Slovo, které letí v posledních týdnech českým mediálním světem. Slovo, za které si dáváme s rovnítkem slova podvodník, šejdíř, lhář, nebezpečný manipulátor. zkrátka osoba, které se rozumný člověk vyhne na sto honů. Původ tohoto slova je trochu sporný. Můžete si vybrat. Mohlo by pocházet přes němčinu z italského ciarlatano (dryáčník, šejdíř). V kořeni slova ale slyšíme Šarlat, což je odstín jasné červené barvy. Barvy, kterou na svých rouchách nosili kardinálové, barvy spojené s krví Ježíše Krista. Barvy, která symbolizuje odvahu, sílu, vášeň a radost, tedy vlastnosti, které předurčují k plutí proti proudu. Barvy, skrze kterou k nám promlouvá naše rodová historie, naše spojení s planetou, naše porodní cesta na tento svět, naše instinkty…

Ale zpět k našim českým „šarlatánům“. V několika uplynulých týdnech o nich bylo odvysíláno několik dokumentů a reportáží. Ušetřím vám práci s jejich hledáním, odkazy uvádím dole pod článkem. Na první z nich, o MUDr. Klímové a jejím Aktipu, jsem reagovala článkem Jen si tak přemýšlím. Pak přišly další – MUDr. Šula, MUDr. Vojáček, MUDr. Hnízdil, MUDr. Lebenhart…
Dnes si budu jen tak přemýšlet dál, nad některými větami, které v těchto pořadech zazněly. Neuspořádaně, bez patentu na pravdu.

Na úvod možná jen tolik, že s žádným z těchto lékařů, kteří se vydali za hranici klasické medicíny, nemám osobní terapeutickou zkušenost, nemá ji ani nikdo z mých blízkých či klientů. Nechci je tu napadat ani obhajovat. Nemám zároveň žádné iluze o mediálním světě, v němž je možné zmanipulovat, sestříhat, vytrhnout z kontextu a překroutit téměř vše. Nechám tudíž případné dokazování a souzení na těch, kteří to mají v popisu své práce.

Jako témata k letnímu zamýšlení ale nabízím otázky – zda je náhoda, že se tyto pořady objevily přesně v době, kdy finišují přípravy zákona, který se bude týkat i léčitelství a jeho regulace. Zda je náhoda, že tyto pořady neupozorňují na podivné ezoteriky, kteří vzbuzují u mnoha lidí nedůvěru již svým vystupováním a odepisují tím sami sebe, ale cílí na lékaře, kteří začali ve světě medicíny vidět něco, co je přimělo vymezit se vůči němu. A zda je náhoda, že teď někteří z těchto lékařů začínají do sebe kopat navzájem mezi sebou, což je ověřená vnější taktika k oslabení zevnitř.

Jenom tahají z lidí peníze

Aneb zacílenost na přesně předvídatelné reakce velké části populace. Nemalé finanční částky do kapes „šarlatánů“ zafungovaly jako rudý hadr před očima býka. V diskusích, co čteme na internetu, ale i v běžných rozhovorech odposlechnutých třeba v tramvaji. Paní viděla jste to, šest set tisíc, zavřít by je měli. Zaráží mě v této souvislosti, kolik lidí je zaslepeno iluzí bezplatného zdravotnictví. Proč dávat desetitisíce „šarlatánům“, když můžu mít léčbu zdarma. Zdarma? Každý se může podívat na svou výplatní pásku či do svého účetnictví, kolik peněz na tzv. zdravotní pojištění odvádí. Kolik za každého zaměstnance odvádějí firmy, kolik platí za své pojištěnce stát. Z daní nás všech. Každý si může při troše snahy dohledat ceny za léky, léčebné úkony atd. a iluzi o bezplatnosti opustit.

Snad karma funguje a šarlatánům se to vrátí

Otázky osudu a karmy jsou převážně hypotetické a nikdo z nás neví s jistotou, jak to ve skutečnosti je. Bližší jsou nám pojmy záměr a svědomí. Pominu tady svědomí těch lékařů či léčitelů, jejichž hlavním záměrem je finanční zisk. Tam se asi všichni shodneme na tom. že jim určité vyrovnání život nastolí. Nerada používám formulaci, že za to zaplatí.
Ale jak je to s ostatními, u nichž jsou záměry prvotně čisté? Myslím si, že v tomto směru to mají snadnější lékaři v systému klasické medicíny, neboť se jejich svědomí může kdykoliv opřít o osvobozující mantru „Lege artis“. Byť pro mě by tato mantra zněla dost falešně. Co tím myslím? Ráda bych tu napsala, že se mým klientům smrt vyhýbá. Lhala bych. Vzhledem k tomu, že za mnou přicházejí především onkologicky nemocní, často již v pozdních stadiích své nemoci, se smrtí se občas potkávám. Většina z těchto lidí se léčí i klasickou cestou, nic jim nezakazuji a nechávám jim velikou svobodu v rozhodování za sebe. Dávám jim to nejvíc, co v tu chvíli vím a umím, ale neuzavírám jim jiné cesty. Neberu na sebe zodpovědnost za jejich osud. Přesto ve chvíli, kdy umírají, případně se jim jejich nemoc vrací, hodně přemýšlím o tom, jestli jsem pro ně mohla udělat víc. Kdybych byla v tu chvíli lékařem, který jim klasickou medicínskou léčbu navrhl jako jedinou možnost a všechny jiné možnosti označil za šarlatánství a nesmysly, neuspokojila by mě omluva, že jsem postupovala Lege artis. Moje svědomí by v tu chvíli začalo velmi silně promlouvat slovy „co kdyby“.

Funguje to jen jako víra a placebo

Faktor víry je v jakékoliv léčbě velmi důležitý, v klasické medicíně i v alternativě. Není to ale nic, co si zasluhuje opovržení, které bylo ukázáno v jednom z dokumentů. Je to svým způsobem veliké umění vsugerovat účinnost nějakého prostředku či postupu do té míry, že začne fungovat jako placebo. Pro placebo totiž nestačí přijetí na úrovni mentality, tedy mysli, tuto informaci musí přijmout i podvědomí, musí zarezonovat s něčím v nás, co tiše řekne „ano, to bude fungovat“. Nikdo nebrání lékařům, aby takovouto pozitivní sugesci používali i ve své praxi. Aby dokázali své pacienty přesvědčit, či dokonce nadchnout. Bohužel si řada lidí z ordinací odnáší spíše efekt noceba, který je vede k prožití všech komplikací či nežádoucích účinků, které vyjmenoval lékař, či si je přečetli na příbalovém letáku.

Nejdříve je mysl a potom hmota

Od placeba ještě kousek dál. Postupy, které tu za příklad placebárního efektu byly označeny (tedy homeopatie, autopatie, informační kapky) jako placebo nevnímám. Kdyby mohl Tomáš Lebenhart – mimochodem jediný z uvedených lékařů, kterého znám i z osobní komunikace a ze kterého vnímám velikou pokoru před životem – dokončit alespoň tuto myšlenku, když už mu žádnou jinou moderátorka dokončit neumožnila, tak by to asi vysvětlil podobnými slovy. Mysl, tedy informační úroveň, vždy předchází úroveň hmotnou. Dům se nejdříve objeví v architektově mysli, než je přenesen do plánů a postaven. Každý čin předchází myšlenka na něj. Strom vyroste z pecky podle určitého informačního plánu, který nese jeho DNA. I lidské tělo se vytváří podle přesně daného vzoru, tedy matrice, z velké části obsažené v DNA. Prostřednictvím objevení tzv. molekul emocí je vědecky měřitelné, jak naše emoční a mentální prožitky skrze produkci specifických hormonů a peptidů ovlivňují funkci buněk. Pro mě z toho vyplývá, že je velmi smysluplné pracovat při léčbě právě na této informační rovině a skrze ni ovlivňovat tělo, ať jakoukoliv z uvedených metod, nebo cílenými mentálními postupy, se kterými ráda pracuji já. Nic z toho není měřitelné přístroji, které jsou určeny pro chemický rozbor. Přístroje pro čtení informací z vody tu dosud nemáme, jak tedy můžeme říct, že voda informace neobsahuje?

Myslete hlavou a buďte zodpovědní

Líhnou se mi pod kloboukem divné myšlenky… myšlenky o tom, jak jsme zavíráni do stále menších a menších krabiček, pod záminkou naší ochrany a bezpečí. Náš stát prý chce zodpovědné občany. Zodpovědné v tom smyslu, že budou dodržovat předepsanou stejnost. Léčit se stejně, vzdělávat se stejně, věřit stejným informacím, sledovat stejná média patřící stejným lidem, stejně se stravovat, stejně se bavit, mít stejné životní hodnoty. Myslet stejně.
Přitom zodpovědnost se dá rozvíjet pouze v úplně opačném módu – ve svobodě. Můžeme to vidět při výchově dětí – zodpovědnost projeví jen tam, kde jim důvěřujeme a necháme jim možnost projevit svoji vůli. Byť ne každá cesta, kterou se v tu chvíli vydají, je správná a bezpečná. Matematika mi ve škole šla… přímá úměrnost mezi zodpovědností a svobodou, kde je koeficientem úměrnosti důvěra. Pro mě by úvaha, že s klesající svobodou roste zodpovědnost, byla na pětku.
Mám pocit, že tu svoboda dostává stále více „na frak“ – tiše a nenápadně. Zkuste si přečíst, co se ve skutečnosti skrývá za zákony o ochraně osobních údajů, co nám přinese istanbulská úmluva, o čem je dublinská dohoda atd. Podepisují je za nás lidé, které většina z nás už ani nezná jménem. Ale možná má blondýna pod kloboukem zkreslený pohled…

Předešlý článek na podobné téma jsem končila slovy, že vše je o lidech.
Dnes to spíš vidím tak, že je to o každém z nás, o našem prostoru svobody a života.
Pro mě je osobní svoboda ve smyslu svobodného tvoření vlastní reality prioritou… a nebojím se vidět svět šarlatově 🙂
O tom ale někdy příště…