Včera. Neděle. Pršelo vytrvale celý den. Nevzpomínám si, kdy naposled jsme tu zažili celodenní déšť. Mám ráda, když prší. Jako by dešťové kapky jemně brnkaly na melancholické struny mé duše, vše čistily a uhlazovaly. Seděla jsem a dívala se z okna.
Máme kousíček před oknem krmítko a kousek vedle zavěšený lojový koláček. Krmíme ptáčky celoročně a naše investice do kvalitního ptačího krmiva jsou nemalé, za což se nám odměňují nekonečným zpěvem a cvrlikáním, a také má jejich prostřednictvím naše kočičí smečka dokonalé kino.
Nespočet sýkorek, stehlíků, strnadů, mlynaříků, mezi nimi dlaskové, kosi, strakapoudi a občas se do krmítka snaží vecpat i pár hrdliček. A to jsem určitě nevyjmenovala všechny. Dokonalost okamžiku mezi kapkami deště. Kdoví odkud se vynořila otázka. Existuje něco dokonalejšího než tento přítomný okamžik? Existuje něco, čemu by bylo třeba dát vyšší hladinu významnosti?
A vzápětí otázky další. Jak vnést tento vjem dokonalosti do vnější reality, která je plná chaosu, strachu, negace… přičemž si málokdo uvědomuje, že nad touto realitou jsou reality další, do nichž se zapojují vyšší úrovně naší bytosti a naše vědomá mysl o nich netuší vůbec nic, a v těchto úrovních probíhají možná ještě silnější a osudovější boje, než tady v realitě pozemské. Možná další odpověď na otázku, kam se během jara ztrácela naše energie…
Ptala jsem se pak sama sebe, jako mnohokrát během předešlých měsíců, co mám v tomto období vlastně předávat já, když mám pocit, že už vše důležité bylo řečeno. A kupodivu jsem, narozdíl od ostatních otázek, dostala odpověď. To nejvíc, co se teď můžu pokusit druhým předat, je důvěra v to, že vše se vyvíjí směrem, který určil nebeský režisér, že vše nakonec dobře dopadne, jenom zůstává s otazníkem, jak se k tomu postaví pán času… a že jediná věc, která je ve Vesmíru věčná a skutečná, je Láska.
Gábi, děkuji
Amen