Dnes, když jsem nastartovala auto a odjížděla od budovy gymnázia, mě přepadla lehká nostalgie. Poslední třídní schůzky. Poslední, po osmadvaceti letech, co jsem na ně chodila, od nástupu nejstarší dcery do první třídy k maturitě nejmladšího syna. Vzpomněla jsem si na jeden dávnější text, ve kterém jsem už o nostalgii třídních schůzek psala, i s citací několika originálních pozvánek na ně (odkaz).
Vlastně bych tu podobná slova, jako tenkrát, mohla napsat znovu, můj celkový dojem ze školních let našich dětí zůstává i nadále podobný, příznivý… Dnes mi šly hlavou ale i jiné myšlenky. Uvědomila jsem si, kolik zajímavých lidí jsem díky třídním schůzkám a dalším akcím, které se školou souvisely, poznala, a kolik přátel mi díky nim přišlo do života. Někteří byli spojeni vždy jenom s konkrétní třídou, sdíleli jsme společně třeba jen pár let života, a pak se kamsi vytratili… Jiní v mém životě zůstali natrvalo.
Dnešní den byl s těmito přátelskými vazbami zvláštně propojený už od rána. Baví mě, jak nám život umí ukazovat, co je v tu chvíli důležité a co stojí za pozornost. Šla jsem na malé ošetření ke své mladičké zubní lékařce, která chodila osm let na gymnázium s mou dcerou a se kterou vždy aspoň pár větami zavzpomínáme… A venku na ulici před ordinací jsem „náhodou“ potkala další jejich spolužačku s kočárkem. S tou máme velmi přátelský vztah už delší dobu, tak jsme zapředly rozhovor, který ukončil až můj pohled na hodinky a rychlý odchod k výtahu „přecetamnepřijdupozdě“.
Po pár hodinách následoval telefonát s kamarádkou, jejíž syn sedával v první třídě s mou dcerou… a pak už jsem se jenom smála, když mi telefonovala další kamarádka, jejíž dcera chodila do téže třídy. A aby to mělo tečku na závěr, tak jsem se po třídních schůzkách sešla na kávu s další známou, jejíž dcera pro změnu chodila na školu s mým nejmladším synem. A ano, opravdu se stále pokládám za hlubokého introverta, kterému dělá dobře samota. To mě jenom zvláštní energie dnešního dne vtáhly do pavučinky kouzelných lidských propojení, která tu jsou sice stále, ale ne vždy si je dokážeme takhle uvědomit. Takže ještě jednou s vděčností děkuji za vše, co mi třídní schůzky přinesly…