Dnes ráno, při návratu ze světa snů, jsem měla zvláštní vjem. Většinu dní se probouzím skokově. Pípání budíku, bouchnutí dveří, zamňoukání kocoura či jiný zvuk donutí vědomí k rychlému návratu do těla. Někdy si s sebou přinese vzpomínku na poslední kapitolu snu, jindy je to spíš jenom šok z existence reality. Když se mi však podaří probouzet se pomalu, je to úplně jiné. Jako by se vědomí pomalinku skládalo zpátky do těla, jako by si s sebou přinášelo otisk nekonečných dálek, jako by si ponechávalo střípky vědění jako malou zásobu naděje do světa, ve kterém nevíme vůbec nic…
A dnes ráno, těsně před probuzením, jako by mi někdo v posledním zlomku vteřiny dal do ruky klíč. Veliký, starý klíč. Živě jsem ho pocítila v dlani, Chladivý a těžký kov. Nepřišly k němu žádné instrukce. Nevím, kde jsou dveře, které má otevřít… Přinesl však jistotu, že to někde uvnitř sebe vím. A že mě sám povede ke dveřím, které má otevřít. Že jsou to možná dveře mezi světy. Dveře, jimiž konečně může začít do materiálního světa proudit svět kouzel, který tu tolik chyběl. Že se možná začnou odehrávat věci, které byly doteď nemožné a uzamčené – a přitom jsme v nitru věděli, že možné jsou. Přinesl pocit, že když se naše mysl odpoutá od lineárního uvažování, může tu být během chvilky všechno úplně jinak. Když to připustíme jako možnost. A přinesl obraz, že až budu u těch dveří stát a klíčem v zámku otočím, nebudu u nich stát sama. Budou tu se mnou stát ti, co se mnou došli až sem…
Tak to se těším!