Jeden z příběhů, do kterého jsem na pár měsíců vstoupila a který bude z těch, co není možné zapomenout. Ona a On. Od chvíle, kdy jsem je oba poznala, mi bylo jasné, že ti dva patří k sobě. Jak se říká, jejich partnerství bylo navázáno v nebi. Prožívali každý svůj příběh a pak se jednoho dne setkali, pohlédli si do očí a věděli. Ještě pár let trvalo, než dokončili své staré příběhy, čestně a se snahou nikomu neublížit, a začali žít příběh nový, společný.
A pak, po pár letech sdíleného štěstí, jeden Všemocný zjistil, že jejich podnikání ukrajuje část jeho potenciálních zisků a rozhodl se je postupnými kroky dovést do krachu. Cílenými a dobře propracovanými kroky, před nimiž nebylo kam utéct. Pád hlouběji, než bylo dno. Nejdříve onemocněl On. Uzdravil se. Potom onemocněla Ona. Ke společnému strachu o firmu a živobytí se u Ní přičetl ještě strach o Něho. Na to se navázaly další situace a než se před pár měsíci objevila u mě, měla nemocí zasaženou řadu vnitřních orgánů a několik lékařů už nad ní zlomilo své hole.
Přesto měla v očích jiskru a naději, o kterou On neúnavně pečoval. Když se na Ni díval, neviděl vyčerpanost a léky proti bolesti, viděl krásu a budoucnost s Ní, se svou milovanou. Na cestě podsvětím, kterou společně prošli, postupně odložili staré křivdy, odložili nespravedlnost, odložili stará závaží. Zůstala čistota a průzračnost a radost z každého prožitého dne. Já hole nelámu. Cítím však, když k tomu, co se odehrává, můžu říct jediné. Tvá vůle se staň.
Před pár dny přijel jenom On. Seděl proti mně v křesle a mluvil. Mluvil několik hodin. Nečekal slova útěchy, nečekal vysvětlení. Jenom povídal. Vkládal do svých uvážlivých slov příběh její, příběh svůj, příběh společný, mezi slzy vplétal sny a naděje, vyprávěl o posledních splněných přáních, o blížícím se konci, který nedokázal přijmout, o posledním výdechu v jeho náručí. Jakoby tím, že mi o tom všem vypráví, vtiskával to, co bylo odžito, do paměti věčnosti. Děkoval za pár krásných měsíců, které se nám společně podařilo usmlouvat s osudem. Vyprávěl mi také o prázdnotě, o ztrátě smyslu, o tom, že i když tu není, stále tu je. V každém pokoji, v každém předmětu, v každém závanu větru.
A já vstřebávala jeho slova a nechala je proudit skrze sebe… a v jednu chvíli jsem hmatatelně pocítila, že nejsem jediná, kdo jim naslouchá. Ona tu byla s Ním, i když On ji přes svou bolest teď vnímat nedokázal. A jako by mezi jeho slova začala vplétat ta svá. Jako by do jeho žalu vyprávěla o tom, že se nic neztrácí a nic není zapomenuto, o věčné Lásce, která překoná vše…