Rebelie moudrých stařen

Po delší době jedna tramvajová historka, bezprostředně navazující na text Skálo-pevně, který jsem napsala včera. Občas mi připadá, že si život chce zahrát ping-pong a některá témata mi takhle obratem vrací, vpletená do jiného příběhu. Včera sem na blog vstoupila jedna mladá dáma, která absolutně důvěřuje sobě samé… a dnes sem vstupuje dáma, která má v občance zapsáno o šedesát let víc a důvěřuje si úplně stejně.

Jela jsem tramvají do města, koukala z okna a užívala si svoje bezčasí. Přede mnou seděla starší žena, taková svižná, drobná, bystrá, v červeném baretu, odhadem tak 80+. Vedle ní seděla druhá žena, o něco mladší. Nevím, zda se znaly nebo se daly do řeči až v tramvaji. V jednu chvíli jsem zpozorněla. Paní povídá: „Bude mi brzy pětadevadesát (tolik bych jí nehádala ani náhodou) a k doktorům jsem nikdy nechodila. Zubaře mezi doktory nepočítám, tam chodím. Děti jsem porodila doma, jen s bábou, ani k tomu jsem je nepotřebovala“. Její spolusedící k tomu něco řekla a paní po chvíli pokračovala: „Snad poznám sama, jestli jsem zdravá. Oni by pořád něco hledali a až by to našli, dali by mi prášky a z těch bych omarodila“.

Po další zastávce jsem pochopila, že se paní ve svém věku přece jen se zdravotním systémem do kontaktu dostala, protože přestává slyšet a potřebuje vyšetřit sluch a nechat si napsat poukaz na naslouchadla… a že je šokovaná z dlouhého termínu objednání a z výše doplatku na ně… a že je rozčarovaná z toho, že lékaři, které se jí podařilo do tohoto věku v plném zdraví víceméně ignorovat, ji přesvědčují, že je to nebezpečné a že riskuje své zdraví a možná dokonce i smrt. To poslední dodává s takovým lehounce vítězným podtónem. Když jsem tak paní poslouchala, znovu se mi vybavila Mia z předešlého textu. Asi by si spolu rozuměly.

Jak jsem psala včera, velmi sympatizuji s rebelskými povahami… sama mám toto téma v jednom z prvních Genových klíčů svého profilu. Rebelství pro mě neznamená nic destruktivního nebo škodlivého, je to kvalita, která posunuje vývoj a ukazuje, že jdou věci dělat jinak. Už jsem tu kdysi dávno zveřejnila text o Chvále rebelství (tady), tam se o tom rozepisuji víc.

Paní mi, aniž to tušila, dala odpověď na nepoloženou otázku. Mám to nastavené dost podobně jako ona – „zubaře mezi doktory nepočítám, tam chodím“ – jenom své děti jsem přivedla na svět v porodnici a ne doma „s bábou“. Už jsem si párkrát říkala, do kolika let se to asi tak dá v tomto rytmu udržet. Hmm, tak do pětadevadesáti. Takovou vizi přijímám. Doufám, že je jasné, že tím nikoho nenabádám, aby k lékařům nechodil – abych nedopadla jako Jarda Dušek, který v jednom rozhovoru řekl, že nebyl u lékaře přes třicet let, a vzápětí byl terčem kritiky za to „jaký vzor tu předává“…

Když jsem si pak v dalších minutách nechávala proplouvat hlavou myšlenky, vybavil se mi nádherný text, který ke mně vloni přiletěl odkudsi ze sítě… a který jsem četla před pár dny na semináři. Je o síle archetypu Vnitřní stařeny… a o síle Moudrých stařen. Najdete ho na internetu Tady a v jiném překladu Tady. A já si ho dovoluji vypůjčit z uvedeného odkazu i sem:

Elizabeth Gilbertová – Chvála vnitřní stařeny
Milí a milé, všichni známe „vnitřní dítě“, že? Tu nevinnou bytost, která stále žije v nás, která potřebuje a zaslouží si lásku a péči, se kterou se musíme někdy spojit, abychom se naučili soucitu sami k sobě. Jsem velkým fanouškem konceptu vnitřního dítěte. Může být velmi léčivý. Jednou, když jsem zrovna procházela opravdu těžkým obdobím sebenenávisti, jsem si na zrcadlo nalepila fotku sebe ve věku dvou let a řekla jsem si, že jakékoli zranění, které způsobím sobě, způsobím taky JÍ. Pomohlo mi to být k sobě jemnější a hodnější.

Takže vnitřní dítě je dobrá věc. V těchto dnech však trávím méně času přemýšlením o svém vnitřním dítěti a víc času se zaměřuji na svoji VNITŘNÍ STAŘENU — na tu starou dámu, která žije v mém nitru a kterou se, doufám, jednou stanu. Protože to je opravdu drsná a neohrožená dáma. Ty opravdu staré dámy jsou vždycky drsňačky.

Mluvím o těch, které přežily. Ženy, které už zažily všechno a nic už jim nenahání strach. Ty, které už viděly, jak svět mnohokrát válčil sám se sebou skoro k úplnému zničení. Ty, které pohřbily své sny, své milované a žily dál. Ty, které prožily a přežily bolest. Ty, jejichž nevinnost byla napadena tisíci nechutných útoků a ony přesto a skrz to žily dál. Svět je místo, které nahání strach. Ale opravdovou Stařenu už ničím nevystrašíte.

Některým se může zdát slovo „stařena“ hanlivé, mně ani trochu. Já ho ctím. Stařena, baba je klasickou postavou mýtů a lidových příběhů. Často je nositelkou velké moudrosti a nadpřirozené moci. Někdy je strážkyní podsvětí. Má obrovskou schopnost vize, i když je třeba slepá. Nemá žádný strach ze smrti, což znamená ŽÁDNÝ STRACH.

Mám na zdi fotky svých oblíbených stařen, pro inspiraci. Na jedné fotografii je ukrajinská babuška Hana Zavorotna, která žije (představte si) v Černobylu. Je tam skupina asi 250 takových žen – všechno tvrdé staré venkovanky – které se nedávno přestěhovaly zpátky do radioaktivní oblasti kolem Černobylu. Víte proč tam žijí? Protože se jim tam líbí. Mají rády Černobyl, protože odtud pocházejí. Jsou to rozené hospodářky, které byly vykopnuty ze svého hospodářství, když udeřila katastrofa. Nenáviděly život v uprchlických táborech, po katastrofě odříznuté od své půdy. Nesnášely život ve špinavých, státem poskytnutých ubytovnách ve městech, prolezlých zločinem a plných stresu. Dávají přednost nezávislému životu na venkově.A tak se – nelegálně – přestěhovaly zpátky domů – do radioaktivitou nejzamořenější oblasti na světě. Vytvořily nesmírně houževnatou komunitu důchodců v místě, které by mnozí nazvali nejstrašidelnější krajina světa.

Je to bezpečné? Samozřejmě že ne. A co? Po 90 letech těžkého života, co znamená „bezpečné“? (Pokud jste přežili druhou světovou válku, Stalina, hladomor, a zvěrstva komunismu, jaké vrásky vám způsobí „bezpečnost“?) Pijí místní vodu. Sázejí a jí zeleninu z radioaktivní půdy. Porážejí divoká prasata, která se potulují kolem jaderné elektrárny, a taky je jí. Říkají: „Jsme staré. Co nám může udělat radioaktivita. V našem věku? Koho to zajímá?“ Všechno co chtějí je svoboda. Starají se samy o sebe a o sebe navzájem. Řežou a vozí si dříví. Vyrábí vodku. Scházejí se spolu, pijí a smějí se těžkostem svého života. Smějí se všemu. A pak jdou ven, porazí dalšího divočáka a vyudí si klobásky. Žijí delší a zdravější život než jejich vrstevníci, kteří zůstali v ubytovnách ve městech.

Já bych na tyhle ženy vsadila v jakékoli soutěži o největší drsňáky proti každému nafoukanému mladíkovi, který si o sobě myslí, jaký je drsňák, a garantuji vám, že stařeny z Černobylu by vyhrály na celé čáře. Přihlaste tuto dámu do jakékoli soutěže o přežití a porazí každého „navy SEAL“ vojáka: prostě vydrží déle.

Žijeme ve společnosti, která idealizuje mládí. Kde mládí je považováno za úspěch. Ale když se podíváme na opravdu mocnou klasickou stařenu, uvidíme, jak hloupí jsme s naší posedlostí mládím, s naší představou, že mladí nám mohou nabídnout něco, o co bychom měli usilovat, nebo z čeho bychom se mohli učit.

Není nad moudrost těch, kteří přežili. Není větší vyrovnanosti a klidu, než u člověka, který vysadí zahradu přímo na nukleární katastrofě a prostě jede dál a nemaže se s tím.

Takže kdykoliv se teď mé vnitřní dítě dostává do paniky ze života, prostě se zeptám: „Co By Udělala Moje Vnitřní Stařena?“ Zeptejte se taky. Uvidíte, co vám řekne. Slibuju, že vám neřekne: Dělej si starosti. Nejspíš vám řekne: Vytrvej. Tak ji poslechněte a jděte dál a nemažte se s tím. Prostě pokračujte dál v mocném činu ŽITÍ. Takže: Nevzdávejte to, vy všechny úžasné budoucí stařeny!!!

(zdroj: https://www.knezkabohyne.cz/chvala-vnitrni-stareny/, překlad Katka Kramolišová)

Elizabeth Gilbertová je americká spisovatelka, autorka bestselleru „Jíst, modlit se, milovat“, podle nějž byl v roce 2010 natočen film s Julií Roberts v hlavní roli.

 

3 thoughts on “Rebelie moudrých stařen

  1. Pokud máte ráda Icka,tak možná jste otevřená různým konspiracim a já třeba zrovna nedávno četla,že to s tím Černobylem a třeba i Fukusimou není vůbec pravda jak se říká,že jaderné palivo ani není nebezpečné ( mmj ani jaderné zbraně údajně neexistujou). Běžný člověk si asi bude klepat na čelo,ale co my skutečně víme o těchhle věcech mimo to,co jsme od někoho slyšeli? Co když tam ty ženy jsou spokojené třeba i proto,že tam žádné zlo ani nečíhá? Neříkám tak ani tak,ale na moje slova dojde

Napsat komentář: Yvona Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *