Zůstává mi v hlavě ostrý černo-bílý obraz, kterým krásně vystihla pocity ze současné situace jedna z účastnic nedávného víkendového semináře. Přidal se k němu před pár dny další černo-bílý obraz, kterým popsal dnešní dobu jeden můj kamarád. Přidám k nim pár slov, o černé a bílé…
Seděly jsme v polední pauze víkendového semináře nad výborným obědem v Rebiu a povídaly si o všem možném. „Víš, jak mi to teď připadá?“, řekla měkkou slovenštinou, o kterou se tu raději nebudu pokoušet, moje spolusedící. „Že tu vždycky byla černá a bílá, ale byl mezi nimi hodně široký prostor šedé a v něm bylo možné se pohybovat. Teď jako by se černá s bílou rozšiřovaly a šedý prostor mezi nimi se stále zmenšoval. A nás to stále víc tlačí k tomu, abychom si vybrali a jasně dali najevo, kam patříme.“ Něco uvnitř mě k tomu řeklo „och ano“. Koncem minulého roku jsem v několika článcích psala o rozdělení realit a o důležitých volbách, které tu činíme (třeba Tady a Tady). A ona to celé vložila do jednoho obrazu, obrazu zužujícího se prostoru, v němž ještě bylo možné nosit masky a hrát hry na jednu i druhou stranu, jak se to zrovna hodilo.
Je to zvláštní čas. Na jednu stranu asi nikdo netuší, co všechno teď na Zemi probíhá a na jakých úrovních, nikdo nedokáže dát spolehlivou vizi do budoucna, pohybujeme se zvláštním meziprostorem, kde nikdo nic neví, kde se na nás ze všech stran valí strachové scénáře a každý víceméně jen vyčkává, co bude. Na druhou stranu se „šedivý prostor“ zúžil tak, že se v něm už nedá přežívat, a mám pocit, že velká část lidí si už pod tímto tlakem vybrala, aniž má pro svoji volbu logické zdůvodnění. Lidství versus Technokracie, Svoboda versus Oběť, Strach versus Důvěra, Pravda versus Hypnóza, Bůh versus Nicota…
Telefonát s mým kamarádem. Známe se už řadu let, nejsme však v kontaktu příliš často… ale pokaždé, když spolu mluvíme, jako by se rozpohybovala realita a začnou se dít zvláštní věci. Čas od času si potvrdíme společnou vizi proměny systému a budoucí spolupráce a spojení našich světů, tedy světa klasicky a alternativně medicínského. Při mém povzdechu, že se mi to aktuálně zdá být vzdálenější než kdy dříve, mi připomněl obraz mnohadimenzionální šachové hry, která se tu na planetě hraje. Černá a bílá. A že se, jak už to v šachu bývá, zdánlivě blížící se prohra či patová situace může otočit během vteřiny jediným mistrovským tahem. A přestože do hry nevidíme, stačí vědět, na které straně hrajeme my.
Šla jsem chvíli po našem rozhovoru ven a našla na cestičce u potoka krásné pírko. Černobílé. Náhoda? Černá a bílá, tak rozdílné… a přece se na úrovni nekonečna potkávají. Bílé světlo se při průchodu optickým hranolem rozloží na nespočet barevných odstínů. A když všechny barvy, třeba při tisku, sečteme, získáme černou. A protože jsem na straně spojení, ne rozdělení, pevně věřím, že se někdy/někde zdánlivě rozdělené barvy, černá s bílou, přátelsky setkají.
… a jedna černo-bílá písnička:
Gabi,děkuji .❤️