Zrozeno samotou

„Moje dny“… Dopřávám si je každoročně o jarních prázdninách, kdy lyžující část rodiny, což jsou všichni kromě mě, odjede na hory, a já zůstávám doma sama, jen s kočičí společností. Obvykle se snažím nechat si tyto dny úplně volné, bez seminářů, bez konzultací, bez návštěv, bez povinností, abych si mohla jenom bloumat ve svých vnitřních krajinách, ať už doma nebo na procházkách po okolí. Letos to tak úplně nevyšlo, z vícero důvodů, ale aspoň částečně se mi můj časoprostor podařilo uchránit.

Nemívám žádný záměr, čeho bych se chtěla dotknout, co bych uvnitř sebe mohla objevit či odemknout… někdy se něco vynoří a někdy ne, svobodně a bez očekávání. Jedna z věcí, které se naštěstí nedají vynutit.

Dnes ráno, chvilku předtím, než mě probudil kočičí pochoďák, jehož trasa vedla přes moji postel, se mi zdál sen. Nepamatuji si širší kontext, ale někam jsem šla, zjevně cestou, kterou jsem dobře znala… a věděla jsem, že do cíle cesty to mám odhadem tak dva-tři kilometry. Nebyl tam časový stres, nebyl tam pocit nestíhání ani únava. Jenom jsem šla a bylo vše v pořádku. V jednu chvíli se přede mnou, v proluce mezi domy, objevila nově postavená cesta, čerstvě vyasfaltovaná. Na místě, kde nikdy předtím cesta nebyla. Zvědavě jsem nakoukla, kam vede, a po pár krocích jsem se ocitla v místě, kam jsem původně chtěla dojít. Zkratka postavená jenom pro mě…

V polospánku jsem se zamýšlela nad tím, k čemu v mém životě se tento snový vjem vztahuje. Mnohokrát v životě jsem byla v situaci, kdy jsem se snažila někam dojít, cesta trvala dlouho a zkratku bych uvítala jako spásu. V současnosti ale tento odraz v ničem nevnímám, vědomě se nesnažím něco urychlit, někam dojít – žiju v důvěře, že jsem tam, kde mám být, a že až přijde čas být jinde, tak budu jinde. Ovšem ani v onom snu mě nenapadlo po zkratce pátrat, objevila se, aniž jsem o ni prosila, tak se to možná teprve vyjeví.

Sen se mnou zůstával celý den, občas se mi krátkým obrazem připomenul – a jak říká můj oblíbenec Pjér la Š´éz, v takovém případě sen ještě nebyl pochopen – a při jednom jeho průletu mou myslí mi k němu přilétla i věta „takhle jsme tu všichni zabrždění“. Vlastně logické. Jdeme známými cestami vytyčenými naším naprogramováním, stále ve stejných kolejích, neznámé zkratky nepřipouštíme. Téma, o němž jsem tu mnohokrát psala a dotýkali jsme se ho na mnoha seminářích. Mysl si možná mohla oddechnout, že už má jasno. Ale neměla…

Jako bych v tu chvíli pocítila sama na sobě, na svém těle, energii, která mě jako silné gumové lano někde daleko za mnou drží, dovolí mi sice jít dopředu, ale nedovolí mi potkat se se svou budoucností, naplnit svůj osud. A cítila jsem, že takovou brzdu máme za sebou všichni. Možná jen někoho brzdí víc a někoho méně. A když jsem se zeptala, co je touto brzdou, co nám brání žít naplno sami sebe, co nám brání užívat si každý okamžik, který tu máme, co nám brání cítit se volně a svobodně, vrátilo se mi v odpovědi jediné slovo – Strach.

Strach je dost široký pojem, ukazuje nám nespočet podob a tváří… Obrátila jsem se dozadu a zkusila se podívat, kam moje „lano“ vede. Nic překvapujícího – ukázalo mi strach, který se mi zvědomil už před pár lety, když jsem poprvé procházela svoji cestu Genovými klíči. V té době jsem si myslela, že v sobě žádný strach nenesu… v reálném životě strach nemám, o sebe, o někoho, z něčeho… Když jsem se tenkrát začetla do Genového klíče, který mám ve sféře tzv. zranění jádra, kde se do lidské genetiky vtiskne v okamžiku početí kolektivní téma v podobě posvátného zranění, dotkla jsem se tu strachu, který nevědomě běží na pozadí celého mého života. Tím je strach z neúspěchu. Vnímala jsem ho především optikou strachu, že nenajdu smysl svého života a nenaplním ho – a tím pádem neuspěju. Ale promítal se mi i do řady mých rozhodování, vnímání situací a jejich hodnocení… a určitě pro mě vždy určitou brzdou byl. A na některých úrovních je možná latentně pořád.

Samozřejmě nemám jistotu, že u každého člověka je hlavní životní brzdou právě strach nesený tématem posvátného zranění. A už vůbec si nemyslím, že by to byl strach jediný… Dávám to jako téma ke kontemplaci těm, kteří si Zlatou stezkou prošli také (a budu ráda za případné sdílení). Smysl by mi to určitě dávalo, neboť téma Genového klíče na této pozici je tím prvním, kterého se dotkne naše vědomí při inkarnaci do těla, je tím, na které nasedají všechna další témata. Je to jeden z klíčů, ke kterému bývá někdy obtížnější proniknout a vyžaduje delší čas… a je zdánlivým paradoxem, že se právě tato sféra mění v další sekvenci, která je věnovaná prosperitě, ve sféru životního poslání. Naše životní poslání se tudíž rodí z toho nejhlubšího zranění…

Co z toho plyne… nevím, ale cítím, že možná další otázky odemknou zase další úrovně odpovědí. Proč jsme odmala naprogramováni víc ke strachu než k důvěře, víc k oddělení než k jednotě, víc k pochybám než k síle? Možná se těmito otázkami začíná vynořovat jedno z témat letních meditačních pobytů. Možná je to pobídka začít se zamýšlet nad jedním přáním, abych k osobním Meditacím Darů a Meditacím Siddhi, které tvořím v prostoru Imaginaria (odkaz) přidala i nabídku Meditací Stínů, do kterých mě to zatím vůbec nechtělo pustit…

A možná přichází čas začít žít bez brzdy, žít „Unstoppable“…

 

3 thoughts on “Zrozeno samotou

  1. Gábi, děkuji..… vím jak strávím nedělní den…. Genové klíče mě již pár dní volají ….. po včerejším výletě u nich dnes budu odpočívat.

  2. krásně napsané, video je k tomu přímo na míru, poslouchala jsem a kochala se několikrát, díky

  3. Gábi,
    děkuji, krásně jsi popsala to, na co jsem si v poslední době nedokázala odpovědět

Napsat komentář: Iveta Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *