Jaké to bude, až to nebude

Už několikrát tiše zaťukala na dvířka mé pozornosti otázka, jaké to bude, až to, do čeho jsme už téměř dva roky vtaženi, skončí. Ponechme stranou úvahy „Jak to skončí?, Čím to skončí?, Jak se dozvíme, že to skončilo?“ a zůstaňme u prastaré buddhistické moudrosti, že vše existující má svůj začátek, průběh a konec. Tedy že onen konec dřív nebo později nastane.

Nemyslím výše uvedenou otázkou to, co se bude dít ve vnějším světě, byť i v něm je budoucnost ponořená v neurčitosti a asi je víceméně jasné, že tolik proklamovaný „normál“, do kterého bychom se měli navrátit, už je ztracen v minulosti. V mnoha směrech toho netřeba litovat.

Zvláštní budou odezvy ve světech vnitřních. Dva roky je už poměrně dlouhá doba na jejich přenastavení. Za tu dobu se vytvořily mnohé hluboké koleje pro vzorce emočních reakcí, pro zaměřování pozornosti, pro vytváření názorů, pro prožívání. A čím častěji po nich projížděly vnitřní „vláčky“ převážející energii – palivo pro naše mentální, emoční i fyzické reakce – tím víc se učily jezdit po nich setrvačně, mimo vědomou pozornost. A tím víc nás vedly ke ztotožnění se s nějakým postojem, názorem, nálepkou, tím víc zahrnovaly tyto nové vzorce do naší identity. Co tím myslím? Někdo se naučil žít ve stálém strachu. Někdo zaujal trvale obranný postoj. Někdo získal schopnost reagovat i na malý podnět agresí. Mnozí se postavili do tábora „Pro“ a mnozí do tábora „Proti“ a nasadili si tím záklopky pro širší vnímání. Někdo začal neúnavně sledovat každou novou zveřejněnou informaci (je jedno z kterého spektra). Někdo vítal každou záminku pro argumentaci a výměnu názorů. Někdo se radějí úplně odpojil a stal se lhostejným. Někdo… dosaďte si, co vás napadá. Mimochodem  – všimli jste si, kolika novými „nálepkami“ se obohatila naše krásná čeština? Odmítač, popírač, vaxer, antivaxer, rouškař, ovčan… pan Dobrovský by nás asi nepochválil.

A co se stane, až to tu nebude? V mnohem mi to evokuje případy lidí, kteří se mnou sdílejí zvláštní psychické stavy po ukončení léčby závažné nemoci. Už jsem to tu jednou psala, kopíruji: Tito lidé, dokud byli v režimu léčení, tak jakoby jeli vláčkem po kolejích od jedné indikované léčby k další, mezi tím prováděli léčebné techniky a další věci, kterými se do léčby sami zapojovali… a doufali, že vláček dojede do konečné stanice s cedulí Zdraví. Ve chvíli, kdy jim lékaři sdělili optimistickou zprávu, obvykle slovy „budeme teď už jenom sledovat“, se začali propadat do propasti prázdnoty. Přestože vnější mantinely jejich života tu zůstaly, vnitřní svět jako by se teprve teď rozložil. Nebylo možné vrátit se k dřívějším modelům prožívání, nebylo možné cítit se jako dřív – ani jako před nemocí, ani jako v období léčby. Najednou se ocitli ve vakuu. Jako by se stali pro sebe tak trochu cizincem, kterému nerozumí. Jako by věděli, že do starého kabátu už se obléct nemůžou a ani nechtějí, a teď netuší, jaký střih a jakou barvu by měl mít ten nový. Sama pro sebe jsem tento stav pojmenovala tak, že vnější realita utekla té vnitřní… a ta se ji snaží doběhnout. Jako by se do nové verze osobnosti potřebovaly integrovat všechny vnitřní části a některé nevědí, jak to udělat. Mnohdy navíc tyto části navážou spojenectví se staršími traumaty a dávno zapomenutými dětskými bolístkami, a to je tu vězní o to silněji. Kdykoliv jsme na toto téma narazili v terapii, jako první doporučení zaznívalo slovo Trpělivost. A potom Vlídnost a Laskavost k sobě. Nesnažit se to hned vyřešit a spíš si všímat a pojmenovávat své pocity a zkoumat, co se uvnitř děje.

Podobné stavy mi svěřoval jeden můj kamarád, vojenský lékař, po návratu z první dlouhé mise. Už nebyl tím, kým byl před odjezdem. Už ale nebyl ani tím, kým byl v době mise. Byl cizincem, se kterým se musel seznámit, a nebylo to vůbec snadné. Myslím si, že to bude pro některé lidi hodně těžké… svléknout kabát, který jim celou tuto divnou dobu držel pohromadě jejich integritu a který jim teď brání jít dál… Uvolnit ostražitost, přestat se bát, utlumit bojovnost, zvednout oči od monitorů… a dovolit si opustit válečné názorové pole, aniž by zakusili slastný pocit vítězství. Ten se na tomto poli totiž zažít nedá ani na jedné straně. Bude těžké nechat viset ve vzduchu mnohá „nevím“ a přijmout, že odpovědi možná nikdy nepřijdou. Bude těžké smířit se s mnoha ranami, které nám zasadili nejenom „nepřátelé“, ale také naši blízcí, přátelé, kolegové, spřízněnci… a odpustit je. Bude těžké začít znovu důvěřovat, nabídnout vzácný dar důvěry druhým lidem i světu. Bude těžké přiznat si, že nevím, kým jsem, a začít se poznávat. Může to být bolestná cesta, která asi část lidí provede podsvětím. Kdybych se nechtěla vyvarovat nehezkých obrazů, psala bych tu i o závislostech a ordinacích psychiatrů… Může to však na druhou stranu být i nádherné dobrodružství, cesta k vnitřním pokladům. Doufejme, že u tohoto rozcestníku budou stát naši vnitřní andělé a nasměrují nás…

Trochu to na závěr odlehčím. Možná si myslíte, že psaní blogu je klidná až idylická činnost… někdy ano, ale někdy se může proměnit v boj o kousek vlastního prostoru, o každé písmenko na klávesnici a každé posunutí kurzoru… zbraněmi bojovníků jsou ostré drápky: