Průlet rokem, aneb co z něj zůstává

Mám ráda čas mezi Vánocemi a přelomem roku. Utichne předvánoční shon, vracíme se z rodinných návštěv a nastane pár dní plynoucího bezčasí. Volně se nořím do archivu končícího roku a nechávám ho k sobě promlouvat. A pomalinku se koukám i dopředu a očekávám slovo, které předznamená přicházející rok. Ale o něm až příště.

Kdybych stála v opravdovém archivu, viděla bych některé roky jako pár úhledných šanonů poskládaných na poličce. Rok, který končí, jako by tu zabíral několik regálů. Jako by se do něho zhutnila realita několika „běžných“ let. Už vloni jsem tu psala o tom, že končící rok byl takhle obsažný, ale řekla bych, že letoškem je bohatě překonán. A tak přemýšlím, na které stránce jeho záznamy ještě jednou otevřít a něco z něho připomenout. Bylo toho tolik a na vše se dá pohlédnout z tolika stran… a o mnohém už tu průběžně bylo psáno.

V prvním lednovém článku jsem zmínila slovo, které ke mně přiletělo jako téma, které s námi bude putovat celým rokem, zjevně či skrytě – Průzračnost. Nedá se říct, že by zprůzračněla energie ve společnosti. Ale jak jsem tak trochu čekala, vše začalo být jasně vidět a skrytého zůstalo pomálu. Už není možné schovávat se za slova a hrát. Tohle je něco, co asi potvrdíte téměř všichni, že se přesně ukázalo „who is who“. Dovolím si zkopírovat, co jsem k tomu tenkrát vnímala: Kdybych měla uvést, s čím se mi Průzračnost spojuje nejvíc, tak je to Pravdivost. Myslím si, že bude stále jasněji rozlišitelná pravdivost od lži, skutečnost od iluze, ryzost od přetvářky. Bez dlouhého přemýšlení a analyzování, jako by realita ukázala ve vteřině svou pravou tvář. U někoho obrazem, u někoho pocitem v těle, u někoho zábleskem slova. Rychlé „Vím“, stojící vzápětí v konfrontaci proti mysli, která se snaží situaci zabalit do pochybností „ale třeba to je jinak“. Zkuste si představit, co by se stalo, kdyby si lidé dovolili vzdát se obrany své mysli a tyto vhledy začali přijímat… Po dlouhé věky budovaný obraz falešné reality by se v tu chvíli začal bořit jako domeček z karet, neboť pouze naše víra v jeho pravdivost je lepidlem, které ho drží pohromadě. Průzračným se postupně stává i zrcadlo, ve kterém vidíme sami sebe a svůj život. Čím dál méně se nám daří před sebou něco tajit a nalhávat si… a vlastně se to mnohým z nás ani nechce dělat. Vyčerpává nás to. Čím dál víc si dovolujeme spatřit sebe takové, jací jsme, bez masek. Spatřit i své slabosti, zdánlivé nedokonalosti… A spatřit i naše vztahy takové, jaké jsou. Byť to třeba i bolí.

Co tedy k tomuto roku napsat. Asi začnu tím, že jsem velmi vděčná za to, že se v atmosféře rozdělené společnosti, v zahuštěném světě plném strachu a agresivity, podařilo na všech seminářích zanechat sporná témata „za dveřmi“, že se třeba jen letmo zmínila, ale nestala se nikdy hlavním objektem pozornosti a výměn argumentů… a naše setkávání tak zůstala léčivou oázou pro všechny příchozí. Oázou, ve které bylo možné se uvolnit, mluvit o čemkoliv, sdílet mnohdy i velmi bolestné prožitky, čerpat tu laskavou podporu a nadhled. Většiny setkání se účastnili ti, co se už delší čas znají, ale věřím, že i nově příchozí se tu cítili „jako doma“. Víc a víc cítím, že už několik let dopředu jsme si budovali ony pomyslné „sítě spojenců“ a asi se shodneme na tom, že byly chvíle, kdy nás pevně podržely a dodaly nám sílu a naději. Moje síť mě propojuje s mnoha blízkými v rodině, s mnoha přáteli a kamarády, s početným klanem těch, co přicházejí na semináře nebo terapie, i s mnoha dalšími lidmi, které v životě potkávám. A ano, stále se přitom pokládám za introverta 🙂

Když se ohlédnu dozadu, tak až žasnu, kolik náročných a obsáhlých témat se nám letos podařilo otevřít, ponořit se do nich a vzít si z nich pro sebe to nejlepší.  Zmíním především téma Vnitřní svobody, téma Hlubinných potřeb a jejich uspokojování, téma Léčení posvátného zranění sestupem sil Milosti… a bylo jich samozřejmě mnohem víc. A znovu a znovu děkuji „nahoru“ za seslání nápadu na tvorbu Imaginaria, nahrávek osobních meditací. V těch vidím stále větší přínos, protože umožňují propojit se s tím nejkrásnějším, co v sobě každý neseme. Téměř každý při jejich poslechu plakal – tak těžké je připustit si, že jsme na svět přišli obdařeni, že jsme dostali spoustu vzácných darů, zcela konkrétních. Meditace Darů o nich promlouvá a zpřístupňuje je… a Meditace Milosti jde ještě o kousek dál, přináší dotek toho, kým se můžeme stát, někdy… Myslím si, že v dnešních časech je tohle stěžejním úkolem – uvědomit si svoji jedinečnost, to, že nejsme součástí jednolité masy, že můžeme žít jinak a po svém. Ocituji jedno moudro: Rodíme se jako nádherné originály, tak proč se stávat špatnou kopií.

Jedním z nejsilnějších momentů v tomto roce pro mě bylo uvědomění, které přišlo jako tiché „Aha“ při jednom vzácném setkání – psala jsem o něm v textu Náš krásný nový svět. Uvědomění, že je možné, že se nám zpřístupnila úplně nová úroveň reality. Jenom to nebylo nikde ve vysílání a nikde se o tom nepsalo, tak to lidé nevědí… Ale kdo chce, už si ji žije. Vlastně jsem si v této realitě už delší dobu pobývala, jen mě nenapadlo to obsáhnout těmito slovy. Myslím, že jsem do ní vstoupila ve chvíli, kdy jsem si v sobě hledala balanc, jak se postavit k tomu, co se tu odehrává. A zjistila jsem, že s tím tak hluboce nesouhlasím, že se toho nebudu účastnit a nebudu tomu věnovat svoji energii… a budu si žít ve svém světě, co nejvíc zaměřená na přítomnost. V tu chvíli jako by se plněji otevřelo to, co už pootevřené bylo. Začaly přicházet impulsy, instrukce, vedení zevnitř, bez dlouhého přemýšlení. A začaly jemně (až na výjimky, viz níže) přeskládávat realitu kolem mě. Zintenzivnilo fungování náhod a synchronicit, chvílemi jsem měla pocit, že někdo pootočil kaleidoskopem a objevil se hezčí obrázek. Dost záležitostí se vyladilo, zjemnilo, něco se v mém životě objevilo, něco z něho zmizelo, ale vše v takové vlídné harmonii.

A na závěr ještě něco osobního, z archivu letošního roku. Jako správný introvert tu nesdílím příliš mnoho o sobě. I když se možná může zdát, že ano, tak řadu věcí zná jen pár nejbližších a je toho spousta, co neví vůbec nikdo. Ale letošní rok mě donutil udělat jeden veliký krok kupředu a o ten se tu podělím. Už na podzim jsem v textu Náš krásný nový svět napsala, že jsem řekla něčemu veliké Ano, ale v tu chvíli jsem si ho ještě nechávala pro sebe. Tak teď… Už od loňského léta mi sem tam zablikala v hlavě myšlenka, která letošní léto začala blikat jako výstražný maják téměř denně a dokonce mi začala vstupovat i do snů… „Musíš začít řídit. Budeš to potřebovat“. Pro zdatné řidiče nijak zvláštní pokyn, ale já si dělala řidičák před pětatřiceti lety v malém městě s nekomplikovaným provozem a kromě pár pokusů hned v začátku už jsem potom nikdy nejezdila. Nijak zvlášť mě to neomezovalo, ochotných řidičů mám kolem sebe spoustu.

Nejdřív jsem se snažila tuto myšlenku ignorovat, potom jsem jí nabízela na usmířenou několik logických „Ale“… a když to nepomáhalo, začala jsem si ji pomalu pouštět do života. Má racionální složka usoudila, že pokud to má dojít až do reality, musím si pořídit i vlastní autíčko, pro zjednodušení s automatem. A pak jsem jednoho dne zkusmo napsala do jedné autoškoly dotaz, zda mají natolik trpělivé a vlídné instruktory, že by do toho se mnou šli… a obratem jsme se domluvili. A tak jsem začala, zvláštně bez emocí – beze strachu, ale i bez nadšení, víceméně jako pouhé splnění pokynu, který mi tak důrazně přinesl život. Potom se rychlou souhrou tzv. náhod objevilo i auto, pro mě… Trochu neobvyklé, s osobitým kukučem. Mrkalo na mě před domem celou karanténu a po jejím skončení jsem poprvé nastartovala. Jsou dny, kdy tomu ještě sama nevěřím, a vím, že je přede mnou mnoho cest k „rozježdění“, zatím jsem na úrovni nesmělého mladíčka, který si troufá vstoupit mezi dospěláky a rozhlíží se, co oni na to. Děkuji tímto všem, kteří „věděli“, za podporu. A těším se na chvíli, kdy dostanu odpověď na mé „Proč?“ a pochopím, jakou cestu tento krok otevírá.