O volbě osudové…

Už mnohokrát jsem tu psala, že když kolem mě jedno téma obchází z různých stran, když se mnou podobné příběhy sdílí více lidí, že si říká o pozornost a o zveřejnění na blogu. Jenomže… Teď se kolem mě jedno téma otočilo už tolikrát, že se mi ho do slov ani převádět nechce. Možná proto, že už pár dní přemýšlím o tom, co bych sem raději napsala hezkého. Nadějného. Milého. Tak uvidíme, jak to nakonec vyzní.

Možná tím i volně navazuji na text Síly a protisíly v plné polní, na jehož konci jsem se krátce zmínila o tom, jak důležité volby v současném období činíme, a slíbila jsem, že se tohoto tématu ještě dotknu.

Co je to tedy za téma, které kolem mě obchází? Téma rozdělení, téma agrese, útoku, pohrdání, výhrůžek, vše související s tím, co hýbe mediálním i lidským světem. Ani to slovo nechci napsat, neboť bych tím dala tento prostor všanc vyhledávacím robotům patřícím „černé skále“. Takže mi snad odpustí pan King, jehož knížky jsem kdysi louskala jednu po druhé, když použiju název jeho slavného románu, „To“. „To“ vpíchnuté, či nevpíchnuté…

Slýchám neveselé příběhy. A slýchám jich mnoho. O rozpadu dávných přátelství, o rozpadu partnerství, o rozpadu vztahů mezi rodiči a dětmi… o přáních pobytu na jipkách a následné smrti, o vydírání skrze děti, o vydědění. Ze strany těch, co „To“ mají – vůči těm, co „To“ nemají. Kolikrát už jsem slyšela od někoho věty „Už jsme poslední… na úřadě, ve škole, na oddělení, v ulici… a neumíš si představit, jaké útoky zažíváme, bez toho, že by se nás někdo zeptal, proč to tak máme, bez respektu k tomu, že se na rozdíl od druhé strany pravidelně testujeme a jsme tím pádem menším nebezpečím pro druhé…“ Mnohokrát už jsem četla v žádosti o konzultaci dotaz „A nevadí, že „To“ nemám?“ A po odeslání odpovědi, že pro mě je člověk člověkem a ne QR-kódem, že je mi vážně jedno, kdo ano a kdo ne, jsem na dálku zaslechla padající kámen ze srdce. Kontrolní otázka – chtěli jsme se sem jako lidské bytosti dostat, nebo jsme sem byli šikovně vmanévrováni?

Narazila jsem před nedávnem na jeden text – odkaz tu na něj cíleně dávat nebudu, protože některé věci pojmenovává mnohem tvrději, než já je cítím, a je zbytečné sem zasévat strach. Co mě v něm zaujalo? Zase jiný pohled na to, co nyní probíhá. Autorka se vrací do roku 2012. Jestli si vzpomínáte, svět v té době šílel z vidin konce světa, apokalypsy, či naopak přechodu do jiné dimenze a do zlatého věku. Ona to vidí tak, že v tom roce byla veliká šance k posunu vědomí lidstva a mnohé láskyplné síly z neviditelných světů tomu byly nápomocny. Na poslední chvíli však vystoupily určité síly, zastupující také stranu světla, s tím, že by to bylo porušení svobodné vůle lidí, protože ne všichni se chtějí vyvíjet. Někteří chtějí jít jinou cestou. Což bylo uznáno jako dostatečný argument a v onom roce sice určité změny proběhly, ale nic tak významného, jak se čekalo. Návazně bylo rozhodnuto, že do kolektivního vědomí musí vstoupit něco, co lidi pod silným tlakem přivede k tomu, že si budoucí cestu budou muset jednoznačně zvolit.

A tak to tu máme a je na nás, co zvolíme a za jakou cenu. Podle autorky je hlavním rozcestníkem „To“, já tam ale mnohem silněji vnímám jinou volbu: Zda se rozhodneme jít cestou Lidství, nebo zda podlehneme kolektivní hypnóze. Slovo Hypnóza tu používám v pravém významu, protože přesně o to jde. Nemáme doma televizi a možná proto tak silně hypnózu cítím, když se někdy náhodou ocitnu v prostoru, kde je a je zapnutá. Psychologická hra velmi temné, sofistikovaně propracované úrovně, do níž je obtížné nenechat se vtáhnout, a která má jediný cíl: Rozdělení. Když budou lidé rozdělení, budou snadněji ovladatelní. Hlavní záměr této snahy.

Vzpomínám si, že když se zjara dalo lidem k dispozici „To“, říkala jsem si v duchu, že by to mohlo přinést jeden pozitivní efekt – že by se, logicky vzato, měl ze společnosti vytratit strach s touto nemocí spojený. Ti, co se bojí, „To“ dostanou pro svoji ochranu a přestanou se bát. A myslím si, že nebýt hypnózy, tak by to tak alespoň částečně bylo. Místo zklidnění však nyní právě z této strany přichází panika, hysterie a útoky. Jako by se strach uvnitř lidí zvětšil a začal způsobovat takový tlak, že je pro něj třeba nalézt okamžitý ventil. A tím jsou ti, kteří „To“ nemají. Viz výše. Je však zajímavé sledovat, že nitro těchto lidí v sobě nese ještě něco jiného. Mysl a emoce jsou sice zaměřené „do boje“ a vzdávají se kvalit Lidství, jejich vnitřní bytost však o to víc po Lidství hladoví. Jejich vnitřní bytost nečeká od nás obhajobu nebo protiútok, ona čeká na vlídnost, pochopení, laskavé slovo… Nebýt to tak vážné, bylo by to až k smíchu, jak zbytečný boj tam uvnitř probíhá.

Setkala jsem se s několika lidmi, a opravdu bych je zatím spočítala na prstech ruky, kteří jakoby se v jednu chvíli zastavili a nechali v mysli proběhnout reset, vystoupili z hypnózy a přehodnocují postoje. S nadějí mírně optimistického realisty tipuji, že jich bude přibývat. Slyším pak slova jako „víš, já už se na to dívám jinak, já bych se teď rozhodla jinak, už bych to teď neudělal, začínám rozumět tvým důvodům…“. Trochu s obavami, že uslyší odpověď „vidíš, já ti to říkala“… Jenomže ji neuslyší. Nikdy ji neuslyší. Uslyší slova „děkuji, že mi to říkáš, ráda pro tebe cokoliv udělám, jsem ráda, že tě vidím, můžu tě pozvat na kávu či čaj?…“

V textu, na který volně navazuji, jsem se zmínila o mocných silách Milosti, které nás přicházejí podpořit. Přicházejí v rámci svobodné vůle, pro ty, jejichž „spící geny“ už se probouzejí, kteří stále více cítí, že chtějí jít cestou Svobody, Spolupráce, Harmonie, Lásky, Milosrdenství… A nebojí se kvality, spojené s touto cestou, naplno projevovat už teď. Možná, možná, existuje zápisníček, do kterého se všechny tyto skutky, ale také skutky opačného spektra, neustále zaznamenávají, neboť v tomto vesmíru se nelze schovat a nelze tu nic zakamuflovat nebo utajit, zaznamenáno je vše. A právě o tom je volba těchto dní, volba osudová. Co o nás bude zaznamenáno? A co chceme, aby bylo zaznamenáno?

A tak, jestli můžu doporučit – a je jedno, jak to s „Tím“ máte – nenechávejte se vtáhnout do arény, zůstávejte co možná nejčastěji pozorovatelem, v klidu a bez hodnocení, vyslovujte laskavá vlídná slova i v situaci, kdy se vám vyslovovat nechtějí… a důvěřujte životu. A když se vám bude zdát, že jste jen osamělými loďkami na rozbouřeném moři, uvědomte si, že takových loděk kolem vás pluje spousta a když rozsvítíte své světlo, uvidí vás. Uvidíme se.

 

16 thoughts on “O volbě osudové…

  1. Milá p. Gábi, děkuji.
    Jednou jsme se setkaly a dodnes jsem za „toto“ setkání vděčná.
    Posílám dál Vaše postřehy i meditace s úctou k Vašemu autorství. Ať léčí, pomáhají rozpomenout se, možná probouzet vlastní sílu, pohladí, dotknou se Duše a rozsvítí plamínek Božství v každém, kdo je připraven.
    Děkuji za Váš dar.
    Lenka, kraniosakr. terapeut Praha

  2. Krásný den paní Gabrielo,
    Souhlasím s Vaším postojem
    k tomu To. Ať je těch svítících světelek čím dál tím víc!
    Miloslava

Napsat komentář: Anička Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *