Náš krásný nový svět

Jak by se vám líbilo žít svobodně, s lehkostí, v klidu a přesto naplno? Jaké by to bylo cítit v každé vteřině spojení svého vnitřního světa s vnější realitou? Jaké by to bylo, kdyby nám neustále skrze naše tělo nebo prostřednictvím drobných znamení zvenku přicházely impulsy, které by vedly naše kroky dál? Jaké by to bylo mít ve své mysli ticho a přesto vědět? Jaké by to bylo stát se součástí jakési magické úrovně reality, kde nemusíme nic vědomě „tvořit“ prostřednictvím svých omezených tužeb a záměrů – kde stačí nechat život, aby se sám tvořil skrze nás a v součinnosti s námi? A jaké by to bylo, mít ve svém životě spousty lidí, kteří to mají stejně?

Chtěli byste žít v takovém světě, s pocitem, že vše se děje přesně tak, jak se to dít má? A co kdyby vám někdo řekl, že takový svět už tu je? Že změna, na kterou jsme mnozí tak dlouho čekali, pozvolna nastala, jenom jsme si toho doposud nevšimli?

Už mnohokrát jsem tu psala v souvislosti s tím, jaké hry se hrají víme-kolem-čeho, o oddělování realit, kdy má člověk pocit, že se s velkou částí lidí úplně mijí a s další částí naopak intenzivně sbližuje (např. v textu O zamrznutých bublinách – odkaz). A mám pocit, že z naší „bubliny“ se stala pořádně velká koule, ve které běží život podle úplně jiného scénáře, než jak by se podle toho, co je nám oficiálně předkládáno, měl odvíjet. Znám spoustu lidí, a počítám se mezi ně, kteří žijí, jako by se téměř nic nedělo – plynou životem a nikdo po nich nic nechce, nikdo je nekontroluje, k ničemu je nemanipuluje, ač jsou třeba na pracovištích nebo postech, kde by se zdálo, že už musí být „chyceni do sítě“. Jezdí volně přes hranice, jakýmsi záhadným způsobem jsou vždy na místě, kde panuje svoboda, potkávají se s neznámými lidmi, kteří to mají nastavené stejně, přicházejí jim drobné signálky šeptající slova „tudy“ a „tudy ne“… a pokud jim naslouchají, otevírají se stále nové cesty a nové možnosti. Nenechají si brát svobodu, ale nikterak za ni nebojují a nelpí na ní… jenom proto, že v ní plně jsou, nemůže jim být odebrána. A neberou ji druhým. Fungují tu gesta laskavosti, úsměvy, pohledy do očí.

Pozoruji, že se dost výrazně zesiluje to, co jsem sice pociťovala už dříve, ale teď je to… jiné. Přicházejí poměrně jasné pokyny – přes myšlenky, přes obraz, přes pocit v těle nebo tak, že se něco zvláštního stane. A já jim říkám jasné Ano. Příklad – minulý týden, když jsem sice byla víceméně rozhodnutá, že se volebních her, kde se volí ne Někdo, ale Proti-někdo, nezúčastním. Nechala jsem se na chvíli maličko zviklat dalšími členy rodiny, ale stačila krátká představa vstupu do volební místnosti a tělem projela vlna zhnusení. Aha. Jasná stopka a Ano, respektuji. Vzápětí zareagovala realita – naprosto nepochopitelným způsobem zmizela před našimi zraky jedna ze čtyřech sad volebních lístků. Místo čtyř obálek tu byly jen tři. Jako by šikovný nebeský iluzionista provedl jeden ze svých vydařených triků.

Pokud se ve volném plynutí objeví nějaký problém nebo otázka, obratem přichází řešení. Potřebuješ jinou místnost na semináře? Tady je. Potřebuješ mít výjimečně – třeba pro návštěvu v hospici nebo na synovu promoci – „razítko čistoty“? Rádo se stalo. Jedeš jednou za čas na větší nákup do Tesca? Podívej, cedulky se slevou k většině produktů, které máš v seznamu… Ta starší dáma vedle tebe v tramvaji má hezký šátek, co kdybys jí to řekla? A je z toho příjemný rozhovor na pár zastávek. Ano a samé Ano. Jako by stačilo chodit s nastavením: „Tak, živote, co pro mě máš dál?“ Dost mě to baví.  A to i přesto, že občas přijde „příkaz shora“, po kterém jenom zalapám po dechu a řeknu si: „No to snad ne“ … ale vím, že i to brzy proměním na Ano. Jedno velké Ano jsem před nedávnem řekla, zatím si ho nechám pro sebe. Kdo mě zná, tak ví, že tím hodně překračuji sama sebe. S důvěrou, že kdyby to tak být nemělo, ukázalo by se mi to.

Strávila jsem v tomto týdnu velmi příjemný večer se dvěma moudrými a charizmatickými muži. Také mě za nimi přivedlo jedno mé Ano… ač obvykle jako vegetarián nechodím na zvěřinové hody a jako abstinent neochutnávám víno…. Nebudu jejich jména uvádět, možná stačí, když napíšu, že se jeden jmenuje J. a druhý P. a že je asi všichni znáte. Slova plynula volně, různými směry, vážně i nevážně, potkávala se i míjela… a z jejich proudu vyvstala shoda na tom, co už jsem zmínila o pár řádků výš. Že pořád čekáme, že Něco přijde nebo se Něco stane, a ono už se stalo. A přišlo to. Je to tu pro nás, ale bez vnucování, tiše.

A co s tím? Vlastně nevím. Předpokládám, že tento text k některým do hloubky promluví a některým neřekne nic – a u některých povzbudí jejích mysl k vytváření námitek a k mnoha Ale. Žádná z možností není lepší než jiná. Myslím si, že tento čas a všechno, co se natvrdo zviditelnilo v realitě, nás donutilo k rozhodnutí, k výběru cesty. Kdo jste v sobě při čtení pocítili soulad, si pro začátek začněte všímat všeho, co ve vašem životě ladí a funguje, a toho, co se dokonce v poslední době zlepšilo a napravilo… a zpochybňujte to, co je zvenku předkládáno jako negativní danost. „Pro mě to tak není, mě se to netýká, v mé realitě to neplatí…“ A respektujte přitom, že druzí to mají úplně jinak. A třeba si na tento nový svět zkuste hrát… jen tiše, uvnitř sebe. A potom se jednoho rána probudíte, zhluboka se nadechnete a řeknete si: „Přišlo to – jak jsem to mohl / jak jsem to mohla nevidět“. Vítejte.

8 thoughts on “Náš krásný nový svět

Napsat komentář: Hana Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *