O cestě z propasti

Klárku jsem poznala asi před dvěma lety. Tenkrát, když otevřela dveře do mé kanceláře, na mě dýchla blízkost. Možná proto, že má stejné jméno jako moje dcera, možná proto, že by věkově mohla být mou dcerou, možná proto, že mi výrazem velmi připomíná jednu blízkou kamarádku – možná kvůli tomu všemu a ještě něčemu neviditelnému navíc. Klárka je zvláštní směsicí velmi schopné, samostatné, realistické a pracovně úspěšné ženy, a intuitivní, na přírodu naladěné, laskavé a soucitné víly. O čemž i její Genové klíče vyprávějí…

Když jsme se viděly někdy vloni, už věděla, že si bude muset hodně přeuspořádat život, neboť mužský element se z jejich domova postupně vypařil a zůstala v něm ona a dvě malé princezny. A věděla, že si s tím poradí a že se jí na mnoha úrovních bude žít lépe. Věděla i to, že asi ještě pár pořádných emočních ran schytá, ale že ty největší už jsou za ní. Vlastně se na nový život těšila, protože v představách voněl klidem, radostí a uvolněním.

Přišla za mnou včera. Za těch pár měsíců, co jsme se neviděly, vyřešila bydlení, finance, uspořádala si práci, koupila si autíčko, holky jsou skvělé a užívá si čas s nimi a mohla by si užívat i čas, kdy je sama… kdyby jí v tom něco uvnitř ní nebránilo. Položila mi hned v úvodu jedinou otázku: Můžeš mi říct, proč se cítím tak mizerně, když mám teď tak fajn život?

Naskočila mi analogie s mnohokrát sdílenými prožitky lidí, kteří prošli léčbou závažného onemocnění. Ti, dokud byli v režimu léčení, tak jakoby jeli vláčkem po kolejích od jedné indikované léčby k další, mezi tím prováděli léčebné techniky a další věci, kterými se do léčby sami zapojovali… a doufali, že vláček dojede do konečné stanice s cedulí Zdraví. Ve chvíli, kdy jim lékaři sdělili optimistickou zprávu, obvykle slovy „budeme teď už jenom sledovat“, se začali propadat do propasti prázdnoty.

Přestože vnější mantinely jejich života, tedy rodina, práce, vztahy, kamarádi a další, tu zůstaly, vnitřní svět jako by se teprve teď rozložil. Nebylo možné vrátit se k dřívějším modelům prožívání, nebylo možné cítit se jako dřív – ani jako před nemocí, ani jako v období léčby. I když se tito lidé během léčby a při terapiích o sobě spoustu věcí dozvěděli, zpracovali si mnoho vnitřních témat, dostali se do mnohem většího kontaktu se svými emocemi nebo prožitky, tak se najednou ocitli ve vakuu. Jako by se stali pro sebe tak trochu cizincem, kterému nerozumí. Jako by věděli, že do starého kabátu už se obléct nemůžou a ani nechtějí, a teď netuší, jaký střih a jakou barvu by měl mít ten nový.

Sama pro sebe jsem tento stav pojmenovala tak, že vnější realita utekla té vnitřní… a ta se ji snaží doběhnout. Jako by se do nové verze osobnosti potřebovaly integrovat všechny vnitřní části a některé nevědí, jak to udělat. Mnohdy navíc tyto části navážou spojenectví se staršími traumaty a dávno zapomenutými dětskými bolístkami, a to je tu vězní o to silněji. Kdykoliv jsme na toto téma narazili v terapii, jako první doporučení zaznívalo slovo Trpělivost. A potom Vlídnost a Laskavost k sobě. Nesnažit se to hned vyřešit a spíš si všímat a pojmenovávat své pocity a zkoumat, co se uvnitř děje.

Totéž jsem doporučila i Klárce. Také jela celý rok jak rozjetý vlak, od jednoho řešení k dalšímu. Sice se vše řešilo jakoby s lehkostí a vyšší pomocí, ale přece jenom tím byla plně zaujatá a bylo to pro ni náročné a vyčerpávající. A když vše zvládla, pohltila ji prázdnota. Začaly jsme se ptát, jaké vjemy probíhají v těle, jaké emoce v něm zůstaly zadržené, zapojily jsme imaginační práci… a kromě toho, jako při většině terapií, prostorem sem tam projela vlna klidu či očistného světla. Postupně se začaly zviditelňovat potlačené pocity osamělosti, vykořenění, neviditelnosti a další… detaily tu netřeba sdělovat. A postupně také všechny odplouvaly. A objevil se uvolněný úsměv.