Imaginarium… jemná cesta znovuzrození

Už jsou to dva měsíce, co se zrodilo Imaginarium. A tak jsem si tu o víkendu lehce rozjímala nad tím, co všechno mi přineslo, co mě naučilo… a co všechno skrze něj proudí do světa. Na jeho webu můžete najít několik vašich krásných a dojímavých ohlasů a sdílení (tady) … děkuji za ně. Uvnitř mě rezonuje asi nejvíc jedno poděkování, které však mezi nimi nenajdete. Nepřišlo totiž ve psaných slovech, bylo vyřčeno tiše, z očí do očí, jednou nádhernou bytostí, která ladně proplouvá mezi světem dětské medicíny a světem jemnohmotných sfér. Řekla mi, že si po prožití své meditace připadala jako čerstvě narozené miminko, které má v sobě ještě živou vzpomínku na to, odkud přichází, a je si vědomo toho, s čím přichází (asi ta slova byla trochu jinak, ale takto si je pamatuji… a děkuji za ně, Jani).

Jak už jsem psala v textu o zrodu Imaginaria (tady), o svoje zhmotnění si řeklo samo. Stejně tak si řeklo o svůj název, o vizuál webu a o pár dalších souvislostí, a proto mě ani příliš nepřekvapilo, že mi postupně přihrálo do mysli i několik obrazů, které mám přenést slovy do nahrávek. Původně jsem si myslela, že v nahrávkách půjdeme do dvou světů, do světa stínů a do světa darů, a že v obou těchto světech budou promlouvat konkrétní Genové klíče člověka, pro kterého meditaci připravuji. Jenomže… nějak se mi do stínového světa přestalo chtít vstupovat. Když jsem se ptala, proč tomu tak je, přišla mi poměrně jednoznačná odpověď v tom smyslu, že na hrabání se ve svých stínech jsme měli všichni času dost. A že teď je tak přelomová doba, v níž se v mnohém rozhoduje o budoucnosti individuální i celolidské, že je potřeba zaměřit se na probuzení a přijetí svých darů. Přiblížit se odpovědi, co můžeme světu nabídnout.

A když jsem si kladla otázku, co tedy do meditace vložit místo návštěvy stínového světa, objevila se slova: Návštěva v krajině stvoření. A já, když jsem ta slova pochopila, jsem jenom nevěřícně stála a pomyslně kroutila hlavou. Moje slova o tématu Nedosycení, která jsem poslala po větru jako „téma k řešení“ někdy začátkem roku, jakoby v tu chvíli začala dostávat první náznaky formy. Nabízí se otázka, jak vím, jaké to bylo v krajině stvoření… samozřejmě s jistotou nevím, nechala jsem úplně volně přicházet obrazy a slova a najednou jsem měla pocit, jako když v sobě probouzím pradávné vzpomínky na tyto světy. Možná se někomu vybaví obrazy jiné… ale důležitější je vjem než detaily a myslím si, že buňky těla se na tuto vzpomínku u každého naladí samy a po svém.

Kromě asi tří výjimek jste ve svých dojmech a prožitcích zmiňovali na prvním místě pláč. Někteří radostně úlevný, jiní dlouhý, opakovaný a bolavý… a posléze také úlevu přinášející. Nepřekvapilo mě to, přestože by mohlo. Vše, co tam říkám, je totiž vlídné, laskavé a hezké … Mluvím především o nádherných a vzácných darech, které v sobě každý z nás nese. Proč tedy slzy? Připomnělo mi to předloňské letní meditační pobyty, které se neustále ze všech stran točily kolem tématu Sebepřijetí (pár slov viz tady). Při meditacích na téma setkání se svým stínem řada účastníků sdílela prožitek, že neměli nejmenší problém přijmout temnotu svého stínu… přestože se jim třeba personifikoval v podobě odporné a opovrženíhodné bytosti… a že měli naopak velký problém přijmout tzv. světlý stín, tedy souhrn svých krásných vlastností a schopností, svých darů, své krásy a jedinečnosti. Už tenkrát jsem si říkala, jak hluboce zraněný je člověk, když to takto má… Také po prožítí osobní meditace jste mi někteří psali, jak cosi uvnitř vás začalo protestovat ve chvíli, když jste si chtěli přiznat, že mnohé dary v sobě nesete. Jak jste se za ně svým způsobem při poslechu styděli.

Od prvních osobních meditací jsem věděla, že jejich slova nestačí přijmout myslí, že je potřeba ukotvit je hlouběji… a v návaznosti na téma Sebepropojení mi bylo jasné, že si je musí v sobě uložit i tělo. Tam sídlí naše podvědomí. Právě proto vracím pozornost opakovaně k tělu, k tomu, co v sobě cítí, vše uvolňujeme přes prožití a výdech z těla… a právě proto při vyprávění o darech mnohokrát zazní věta: Ano, to jsem já… Vnímám přitom velikou zodpovědnost za svá slova, právě proto, že si je ukládají i nevědomé složky našich bytostí… ale velmi silně důvěřuji tomu, že slova Genových klíčů v sobě nesou pravdu, čistotu a další vysoké frekvence… a také to podle vašich reakcí takto vnímáte.

Co mě hodně potěšilo, bylo to, že když jsem jednotlivé meditace připravovala – a až na výjimky to bylo pro zájemce, které už delší dobu a poměrně dobře znám, osobně nebo z terapií a seminářů – a když jsem se probírala v profilech tématy darů, jenom jsem si v duchu říkala: ano, takto ji/ho znám, ano, takový/á je… Krásné zjištění, kolik z vás/z nás své dary, ať už vědomě či nevědomě, naplno žijeme… Asi tu nebudu už poněkolikáté psát stejná slova o obdivu a vděčnosti k panu Richardu Ruddovi, který skrze sebe nechal moudrost Genových klíčů přijít na planetu Zemi. Znovu jsem si uvědomila jejich pravdivost a sílu.

Pro mě osobně je zvláštní prožitek ponoření se do jiného světa. Několikrát se mi stalo, že jsem měla volný den a věnovala jsem ho celý přípravě meditací… v ten den jako kdybych se přesunula z našeho světa do světů jiných, jakoby se poodhrnul závoj do jiné reality, kde ke mně slova Genových klíčů promlouvala a já pak jejich slovy promlouvala k někomu dalšímu. Vím, že mě to na nějaké úrovni proměňuje, jako každý předchozí průchod mým vlastním profilem, ale zase trochu jinak… neožívají ve mně pouze moje témata, ožívá ve mně celá čtyřiašedesátka, celé spektrum lidství. A z těchto všech důvodů, které jsem tady sepsala, znovu s vděčností vysílám slova díků ke své Duši a ke světům, ze kterých ke mně Imaginarium přišlo.