Návrat k malému

Už několik dní se snažím poskládat do slov pár svých vjemů a nálad ze současného období. Potkávají se, jak odhaduji z mnoha rozhovorů a sdílení, s tím, jak toto období vnímají i další, a věřím, že i řada z vás. A zvláštně se do mých pocitů propletly i myšlenky z jedné knížky, kterou jsem si listovala o víkendu. Tak tomu zkusím dát formu, bez ambicí na to, že se stane souvislým textem…

Je to už více než rok, co se zastavil svět. A já si letmo pročítala pár článků, které jsem tady na blogu v té době publikovala. Byla v nich naděje, že dočasné zastavení přispěje k tomu, že si lidé uvědomí hodnoty, že se semknou, že si ujasní, co je zbytné a co nezbytné, že přehodnotí, čemu stojí za to věnovat svůj čas a energii, že se zahloubají do svých vnitřních světů, že si tak zvědomí své strachy a další stínové projevy… že se někteří tzv. probudí (tento pojem nepoužívám ráda, ale jiný mě nenapadá) a že to celé přispěje k určitému narovnání světa, k růstu celolidského vědomí, k posunu konstruktivním směrem.

Po roce, jak se asi shodneme, se tyto naděje rozplynuly v rozplizlé mlze zmaru. Většina lidí upadla buď do věčného strachu, do bezmoci, nebo do naštvání, příp. do rezignace a apatie. Nebo do různých kombinací těchto stavů. A ti, co do nich neupadli, se stáhli do svých malých bezpečných uzavřených bublin (viz tento text). Když se ohlédneme zpátky, byla tu uplatněna vychytralá a ne neznámá finta, jak člověka postupně psychicky zlomit. Něco mu přislíbit, dát naději… a pak ji zase vzít. A zase ji dát, a zase vzít. Kolikrát se to za ten rok stalo… A tak jsme teď ve stavu, kdy naději vidí už jenom ti největší optimisté, kdy raději už nikdo ničemu nevěří a na nic se netěší. Únava, vyčerpání, nechuť. Tak trochu jako když se Átrejův Artax propadal do Močálů smutku. Schválně – kdo to vůbec nikdy nezažíváte?

A do této nálady jsem otevřela knížku (Margaret Wheatleyová: Daleko od domova), v níž její autorka popisuje období z konce dvacátého století, kdy se ona a mnozí její známí a přátelé chytili nadějné vize „krásného nového světa“ a napřeli všechny síly k jeho budování. Zakládali komunity, otevírali alternativní školy a medicínská zařízení, jiní se věnovali ekologickému zemědělství, další se rozhodli transformovat celé organizace… A po letech usilovné práce docházeli ke zjištění, že tím vlastně v širším měřítku ničeho nedosáhli, že svět upadá do stále většího chaosu a krizí, ať už ekonomických či ekologických a dalších, a cítili se stále vyčerpanější, frustrovanější a zdrcenější.

Knížka vyšla asi před deseti lety, ale je dnes asi aktuálnější, než kdy dříve. Autorka v ní daná témata rozebírá z mnoha aspektů, především společenských… to tady vynechám, neboť důležité je především to, že dochází ke zjištění, že jsme naivní, když si myslíme, že můžeme změnit svět. A že nejlepší, co můžeme udělat, je vzdát se potřeby naděje jako základní motivace. Naděje totiž s sebou vede za ruku strach, že nebude naplněna, a zklamání z tohoto nenaplnění. Doporučuje vzdát se naděje, že tím, co děláme, něco či někoho změníme nebo ovlivníme, že tu naše činy zanechají stopu, že to někoho bude zajímat a někdo nás bude následovat. A najít si jiné zdroje motivace. Jaké?

Zaměřit se na to, co nám přináší hluboké uspokojení. Co zkrátka v určitou chvíli „musíme dělat“ – nebo jinak řečeno, co „prostě nemůžeme nedělat“. Třeba to bude něco zdánlivě zbytečného, třeba to nepřinese žádný hmatatelný výsledek nebo odměnu, ale bude to v přítomné chvíli pravdivé a naplněné naší vášní. Třeba to bude navenek to stejné, co jsme dělali dosud, ale vnitřně to bude jiné. A zaměřit se na to, co nás dělá lidmi. Cituji: Nemůžeme změnit to, jaký svět je, ale tím, že se otevřeme světu takovému, jaký je, můžeme zjistit, že jemnost, slušnost a statečnost jsou dosažitelné – nejenom pro nás, ale pro všechny lidské bytosti. Můžeme uplatňovat ty nejlepší lidské vlastnosti, ztělesňovat hodnoty, kterých si vážíme, a jenom tak inspirovat další lidi kolem nás.

S tímto se hluboce potkávám… sama jsem si to už před časem nazvala „Návrat k malému“. Neřešit lidstvo, ale o to víc se zaměřit na lidi kolem sebe, naslouchat jim, vést tiché přemýšlivé rozhovory a sdílet v nich své lidství. Nade vším preferovat laskavost a vlídnost. Neřešit planetu, ale zaměřit se na prostředí, které nás přímo obklopuje, a vnést do něj jednoduchost, čistotu a krásu. Neřešit budoucnost, ale zaměřit se na přítomný okamžik a na malé časové úseky, které budou následovat. Neprosit v modlitbách o veliké vize, ale ptát se, co nejmenšího můžu udělat právě teď… (to mi připomíná jeden z mých dřívějších textů, O síle malých krůčků, doporučuji, je stále aktuální). Přijmout svět, který se možná hned tak neuklidní, svět, který zřejmě hned tak sami nezměníme. A věřit, že nás tam, kam máme dojít, zavede jakákoliv cesta, na kterou právě teď vykročíme jedním ze svých malých krůčků… Tuto naději si ráda ponechávám.

Mám pocit, že jestli něco v tomto období nabralo na síle, tak je to právě tohle „vedení k malému“. Nevím, co bude za týden či za měsíc, ale uvnitř sebe neomylně cítím, co mám dělat teď. Do čeho svoji energii a čas musím dát. Nebo spíše nemůžu nedat. Právě takto se probudilo do světa Imaginarium, právě to mě před týdnem donutilo sednou k počítači a dát nový kabátek – vizuální a především technický – svým čtyřem webům, právě to mi nečekaně otevírá tzv. časová okna (viz tady) k činnostem a akcím, do té chvíle neplánovaným … a nebo mě to velmi často nutí nedělat vůbec, vůbec nic, jen bloumat a čekat, kdy přijde další impuls k činům. A vím, že to tak ani zdaleka nemám jenom já. Nedávno jsme se v jedné debatě shodli, že je nyní budoucnost úplně zamlžená, že informace o ní jakoby nám nebyly dostupné. Můžeme se dohadovat, proč to tak je… možná má teď budoucnost tolik variant, podobně pravděpodobných, že není možné některou z nich zaměřit. Možná má přijít něco, co si naše vědomí v tuto chvíli nedokáže představit, a proto nevidíme nic (asi jako tzv. fenomén neviditelných Kolumbových lodí)… kdoví. Ale nepochybuji, že návratem k malému, krůček za krůčkem, ke své budoucnosti dojdeme. A to nám vrátí naději.

6 thoughts on “Návrat k malému

  1. Gabi, jako by jsi cetla a listovala i ve mne….DEKUJI za nadeji, ze nadeje je a bude…

  2. Je to tak. A je to možná nejen tou dobou,ale i věkem. Že ty „velké ideály“ spíš patří k mládí a časem zjistíme, že nejvíc pomáhají naše malé činy (a v konečném důsledku v širším dopadu, než si myslíme). Možná bych se nebála říct, že kdo stále „hlásá spasení světa tak a tak“, je vlastně nedozrálý.

  3. Velmi krasne napsano. Uplynuly rok jsem prozivala jako zazivaci problem, a to doslova. Projevilo se to i na mem zdravi, nez jsem si uvedomila, ze tohle nestravitelne sousto potrebuju spolknout. Přestat resit nesmyslnost vsech nesmyslnych situaci a brat zivot naprosto se vsim, co prinasi. Naucit se videt dualitu, abychom ji mohli prijmout v jednote. Jak pises: otevrit se zivotu. Za me je to zivot s nadeji, ze aniz to nutne chapu, vsechno ma nejaky smysl.

Napsat komentář: dany Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *